Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Satanic Warmaster - Aamongandr

Satanic WarmasterAamongandr

Garmfrost23.1.2023
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: všem možném a všude
VERDIKT: Aamongandr je album plné atmosféricky surové, kruté a temné melodiky.

Tvorbu Satanic Warmaster jsem měl zafixovanou jako politickou do nazi polohy hozenou bandu, která mě díky tomu odrazovala. Politiku v muzice nemusím. Po opakovaném poukazování některých kamarádů na nepopíratelnou kvalitu nahrávek kapely, respektive one-man projektu, jsem před pár lety sáhl - teď už si nejsem jistý po které desce - a naznal, že srát na politiku bude to nejlepší. Muzika Satanic Warmaster mě nadchla prakticky hned a od té doby baví pořád. Netvrdím, že desky SW točím do zblbnutí, ani nejsou moje TOP, nicméně pokaždé se jedná o zážitek vpravdě nevšední.

 

Řadovkami Werwolf každopádně nehýří. Mezi jednotlivými full-lenght deskami vychází Satanic Warmaster tuny EP, splitek atd. Od předpolední dlouhohrající Fimbulwinter k realizaci Aamongandr uteklo osm let. Doslova uteklo. Už tehdy jsem si všiml, že se Werwolf poněkud odklonil od původní tématiky a nahradil ji temnotou, upíry a satanismem, což není originální, ale k blacku patří a ke mně tak nějak taky.

 

Nevím, jak vy, ale já garážovou produkci některých ze starších nahrávek SW neuctívám a nepostrádám její absenci. Aamongandr sviští ve stylu extrémního a hodně syrového symfonického (čti klávesového) blacku se zvukem, který nemusí starším fans vonět. Já si naopak libuji. Dobré nápady díky tomu lépe vyniknou. Skladby umí zatnout pařáty a nahodit atmosféru. Což hned předvede úvodní Bafomet. Desku otevře výtečnou vichřicí, která v podstatě ve svém drajvu nesleví až do úplného konce. Sviští přes Duke's Ride (...of the Spectral Hooves), která si s krutostí Bafometu v ničem nezadá. Umí i zvolnit, rozhoupat atmosféru a dát prostor klávesám hostujícího Henriho Sorvaliho. Tento virtuóz nahrál klávesy na celou desku a bez debat ji nepřehlédnutelně nakopl. Berserk Death nakládá silnější melodie v jednodušším, až pořád fest rychlém tempu. The Eye of Satan i Darkness… Triumphator mi svým naturelem lehce evokují např. Baptism nebo melodičtější Sargeist. Finský styl atmosféricky surové, kruté a temné melodiky. Závěr desky patří Barbas X Aamon. Ta desku zakončuje valivou a dusnou náladou a je tím možná nejvýraznější a nejsilnější položkou Aamongandr.

 

Aamongandr se na trhu zjevilo na sklonku roku. V měsíci s nejdelšími nocemi a nejdepresivnější náladou. Pro toto období je podobná hudba nejlepším soundtrackem. Werewolf se pohybuje v poměrně úzkém prostoru. Je si v něm jistý, je v něm dobrý. Nepřekvapí, ale potěší.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

ivan / 16.4.22 13:56

Recenze dělá trochu dojem, nejspíš ne záměrně, jako by se jednalo o nějakou začínající kapelu, která na sobě musí ještě zapracovat. Přitom se jedná o jednu z prvních US kapel, která vychází z postupů Agalloch. Začínali v 1. dekádě 21. století, ve stejném období jako třeba Wolves in the Throne Room. V tomhle období bych taky osobně hledal jejich nejzdařilejší kusy. Zejména dřevní a improvizované demo Into the Archaic (2005), alba Hail Wind and Hewn Oak (2008) a ještě The Light That Dwells in Rotten Wood (2011). Tady podle mě zněli nejoriginálněji, řekl bych nejuvěřitelněji. Pestré a zapamatovatelné skladby plné nápadů, zdaleka ne jen kulisa, jak u tohoto žánru bývá. Další alba, včetně aktuálního, už pomalu upadají v šeď a průměrnost, nosný motiv aby člověk pohledal. V tom je recenze výstižná. Skoro bych až řekl, že to nejlepší období mají už za sebou.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky