Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Satisfucktion - Keep It Your Way

SatisfucktionKeep It Your Way

Jirka D.14.10.2010
Zdroj: CD (# 56021-2)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Osvěžující a příjemná deska, ze které je cítit radost a lehká euforie kapely, která se po jedenácti letech fungování dočkala zaslouženého úspěchu.

Vůbec nevím proč, ale Satisfucktion jsem si už před několika lety zafixoval jako kapelu, která se rozpadla. Kdybych se rozkrájel, nepřijdu na to, ale dost možná jsem k tomu ani žádný důvod neměl. Prostě se mi v hlavě něco nějak blbě sepnulo a přelud byl na světě. Zarážející na tom je hlavně to, jak dlouho mi tahle blbost vydržela, někdy tak od roku 2004 řekl bych, takže jsem dokonce zasklil jednu jejich desku. O to větší bylo moje překvapení, když jsem před několika málo dny brouzdal po internetu a našel zcela živou informaci ohledně natáčení nového alba. Nevím, nerozumím, nechápu.

 

Počátky kapely jsou v kronikách zaneseny už v roce 1991, tedy v dávné prehistorii, kdy jsem ještě popíjel kakao a jedl piškoty s marmeládou. Dlouhým skokem se ale přenesu do doby, kdy jsem se s touto jihočeskou formací seznámil. Na den přesně to bylo 28. června roku 2003, protože právě tuto sobotu se kluci vyskytli v kultovním pořadu neméně kultovního moderátora Noc s Andělem. Bylo prozrazeno, že v předchozím roce vyhráli v celonárodní soutěži amatérských kapel Rock made in Gambrinus (do té doby vydali vlastním nákladem pouze demo Give Me A Gun a desku Psycho; alba Satisfucktion a Guarantee! nikdy nevyšla) a bylo jim umožněno vydat první (profesionální) album, které bylo nazváno Keep It Your Way. Zajímavé ale je, že z mého pohledu nejzásadnější události kapely se odehrály ještě před tímto úspěchem. V roce 1996 si Satisfucktion zahráli společně s Dog Eat Dog a o rok později s Kiss, Faith No More a Waltari. Mají za sebou turné po Velké Británií, hraní na zahraničních a tuzemských festivalech, společné koncerty s Kurtizánama a mnoho dalšího. Celkem slušná sbírka...

 

Za oněch padesát tisíc, které si vydělali prvním místem v R.M.I.G, si koupili něco nástrojů a hlavně realizovali nahrávku, o které je tu dneska řeč. Keep It Your Way obsahuje 11 písní o celkové stopáži necelých padesáti minut, takže takové akorát; ani krátký blaf, ani přehnaně dlouhé utahané nic. Vezmu-li album jako celek, tak první dojem bude určitě patřit velmi lehkému a příjemně energickému zvuku. Kytarové rify jsou sice decentně ostřejší a baskytara si pobrukuje někdy trochu výrazněji, ale výsledek působí hodně svěže a pozitivně. (Někde jsem dokonce četl zařazení kapely jako seattle sound...) Zpěvák Bróňa Míka zvládá svou úlohu téměř výborně, jediné, s čím mám občas problém, je jeho angličtina, která není úplně oxford english, ale to už tak někdy bývá. Jednotlivé songy jsou snadno přístupné, melodické s jasným a dobře pamatovatelným refrénem, který si každý za dva tři poslechy zapamatuje a v hlavě mu bude znít celý den. V tom bych viděl hlavní sílu a zároveň slabinu alba. Všechny písně jsou ve střednědobém až pomalejším tempu, jsou chytlavé, snadno si získají posluchače ale to, co v nich uslyšíte po jednom týdnu poslouchání, je konečná. Nejde v nich objevovat nic moc dalšího, po čase vás nijak nepřekvapí, ale budou vás dobře bavit, odpočnete si a to je určitě taky záslužná úloha. Na téhle desce jde najít velmi povedené věci (Czech Us Out, titulní Keep It Your Way nebo třeba Yourself) a pak spoustu materiálu o něco víc než průměrného, ale ne nijak o moc. Přesto vás ale tohle CD bude bavit, stejně tak jako baví mě i po osmi letech od vydání. Nemusím ho slyšet každý týden, ale kdykoliv si ho pustím, užiju si ho až dokonce. Rád se k němu vracím a v tom bude možná větší síla než v složitých hudebních konstrukcích vysloužilců z konzervatoře.

 

Když o tom tak píšu, napadá mě dvojí: měl bych si tuhle desku pustit častěji, je mně u ní dobře. A potom bych si měl opatřit novější materiál, protože mě pokouší zvědavost....jako obvykle.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky