Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Satyricon - The Age of Nero

SatyriconThe Age of Nero

Sarapis30.9.2009
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips, PC + bedny
VERDIKT: Ano, i v jednoduchosti je síla a Satyricon tuto známou premisu úspěšně převádějí do praxe. Nemám co bych víc dodal, má kůže je chladná…

Už je to vlastně rok, co mají norští kovotepci Satyricon venku album „The Age of Nero“. Nabízí se tedy otázka, jestli má smysl ještě psát recenzi, když jich je všude po internetu i v tištěným médiích habaděj. Odpověď nechám na vás, já si tento článek jaksi nemůžu odpustit. Koneckonců nikdo z redakce se k albu na našich stránkách ještě nevyjádřil.

Předně musím říct, že k hudbě této kapely mám trochu nevděčný vztah. Ač už jsem se mnohokrát měl k podrobnějšímu poslechu studiové tvorby Satyricon, dodnes mám naposlouchané (a oblíbené) jen album „Volcano“ z roku 2002, jinak je to z mé strany dosti chabé. I vysoce ceněná deska „Now, Diabolical“ (2006) mi (snad kvůli všeobecnému nadšení a přílišnému humbuku) proklouzla mezi prsty, ale tentokrát jsem si řekl dost! Singl „Black Crow on a Tombstone“ mě dokopal k tomu, abych se na poslední desku Satyricon podíval pěkně zblízka. Sice mě to opět trvalo víc než půl roku, než jsem se konečně rozhoupal, ale vzhledem k mému vztahu k této kapele je to ještě docela úspěch.

Song „Black Crow on a Tombstone“ mě chytl hned napoprvé a prakticky totéž se dá říct o celém albu. Často to bývá tak, že nadšení z prvního poslechu postupně opadá a album nakonec skončí jako nepravidelný společník „jen aby se neřeklo“, ale v případě „The Age of Nero“ to tak určitě není. Hudební výraz jednoduchosti a údernosti, k němuž Satyricon došli během několika let velkými kroky od atmo-blacku, má mnoho svých předností a nenápadných rafinovaných prvků, které z něj dělají trvanlivou záležitost. Na to, abych zjistil, že kapela se od předešlého alba daleko neposunula, mi stačil jen zběžný poslech „Now, Diabolical“, ale protože jsem na tom s její diskografií tak jak jsem, je mě to celkem jedno. Prvořadá je kvalita a ta je na tomto albu ve vysokých hodnotách. A to se můžeme bavit o kvalitě produkce, instrumentální prezentace i hudebního materiálu, s nímž Satyricon pracují.


Každá skladba je představením muzikantských zkušeností a skladatelského zrání, které nikdo nenajde jen tak povalovat se na cestě. Kytarové riffy jsou sice jednoduché (místy i docela primitivní), ale výsledek zní plně a šťavnatě a nic mu nechybí. Aranže skladeb jsou nenápadné, ale na jejich funkci to nemá vliv (na vliv rostlináře už vůbec). Příkladem může být decentní klávesová výplň v „titulním“ riffu „My Skin is Cold“, využití dechových nástrojů v „Den Siste“ nebo harmonické zdvojení kytar v „The Sign Of The Trident“. Na desce je toho samozřejmě daleko více, na druhou stranu album nestojí pouze na aranžích. Kapela předkládá poutavé melodie a rytmicky zajímavé riffy, které realizované v masivním hutném zvuku, razantní rytmikou a nekompromisním Satyrovým štěkotem nabývají všech atributů důležitých pro získání potřebného živočišného tahu na bránu.

Jednoduchý neznamená nutně prostý a nudný a Satyricon se daří na tomto tenkém ledě pohybovat bez potíží. Z poslechu mám dokonce pocit, že jim tato poloha naprosto vyhovuje a nejraději by v tomto stádiu zůstali co nejdéle. Jenže to by se jim mohlo časem vymstít, což ostatně kontroverzní ohlasy na „The Age of Nero“ potvrzují. Na stylovou fixaci asi nejsou fanoušci kapely zvědaví, mně osobně to však příliš nevadí. Pokud budou Satyricon přicházet se stejně silnými alby jako je „The Age of Nero“, o moji přízeň určitě nepříjdou (no, přízeň…).


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky