Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jestliže v loňském roce to byli Iron Maiden, kdo se svou deskou Senjutsu mile překvapil vyzrálým a nevtíravým materiálem, tak letos vidím jako adepty na podobně zdařilý kousek Saxon s jejich novinkou Carpe Diem. Byfordova nejnovější křížová výprava nevede přes složitý ani náročný terén, cesta se líně vine rovinami a když se protne s tou či onou osadou, plenění probíhá ve slušném duchu NWOTBHM. Přes pár říznějších máchnutí mečem je to spíše pokojný výlet šlechty, která obhlíží své polnosti a více prolévá dobrou brandy než krev bezvěrců.

Heavymetalové kmety stále neopouští síla chopit se kladiva a rozpálit oheň stlačením měchu, aroma tavícího se železa jim zjevně nezhořklo ani ve 44. roce existence kapely. Těžko bilancovat jejich kariéru a neříct něco, co už bylo vysloveno stokrát. Přestože instituce Saxon už nepřitahuje tolik pozornosti jako ve svých nejlepších letech, novodobé desky kapely pořád umí leckoho chytit za límec a škubnout. Nutno říct, že ne vždy to v kapele rezonovalo těmi esenciálními heavymetalovými vibracemi tak jako v posledních dvou dekádách. Závěr může být prostý -  Saxon našli svůj standard, který co tři roky vykopnou z balkonu do davu a mají vystaráno. Něco na tom jistě bude, naštěstí s albem Carpe Diem přichází i určité zvolnění a podobně jako u dříve zmíněných Dickinsonovců důstojné šediny.

Nahrávky, které snoubí zkušenosti z různých období svých tvůrců pro mě mají zpravidla větší význam než nahrávky, které jakékoli náznaky vrásek tutlají dopovaným elánem, který by například ve světě bulváru nalezl ekvivalent v silikonovo-botoxových karikaturách. Energie je v metalu zásadní a ano, “líná hudba, holý neštěstí”, přesto se dá s citem dosáhnout výsledku, kterému nechybí vnitřní vitalita i bez rizika vyvalit si bok neuváženým sprintem. Produkce alba Carpe Diem se k modernímu pojetí zvuku neotočila zády nijak výrazně, střízlivý přístup lze najít spíš ve skladatelské rovině, kde mám pocit, že Saxon oprášili svou náklonnost k hard rocku, který jim v 90. letech docela slušel, zatímco heavy metal krvácel.

Nikoho tedy nepřekvapí, že moje nejoblíbenější kusy z alba nevynikají rychlostí ani razancí. Samozřejmě epický kus Pilgrimage je první na ráně a i když nepokrytě otevírá starou kapitolu Crusader, je to skladba, která je sama o sobě okouzlující. Další z mých favoritů skoupých na tempo je Lady in Gray. První asociace k názvu mě vrátily k albu Rock the Nations a skladbě Northern Lady, ale letošní dáma v šedém má úplně jinou náturu. Narozdíl od dávné polobalady ve stylu Slade je Lady in Gray i díky zapojení kláves zvláštně studená a nepřístupná, a snad i proto jedna z nejlepších. Výborná je rovněž Black is the Night s uvolněným sólem vklíněným doprostřed. A pak tu jsou i rychlejší kusy, které mě baví; především Supernova, která mi v uších zní jakoby vypadla z Halfordovy sólovky, a Living on the Limit, která album svižně zakončuje. Vše mezitím je solidní, slušné, dostačující.

Udělali mi radost, tihleti Saxon. Byford pořád ve formě, v kytarách střelný prach a obal, který mi hned připomněl šíleného rytíře ze Svatého grálu od Monty Python. Kombinace, která pobritsku ladí.