Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Scarcity - Aveilut

ScarcityAveilut

Victimer15.9.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Velmi solidní debut Scarcity obklopuje prázdnota a absence jakékoliv existenční jistoty.

Scarcity je debutující dvojice z amerického New Yorku, jejíž tvorbu můžeme titulovat jako experimentální black metal. Sonický, výpravný, post covidový. Ano, i Aveilut je nahrávkou, která velmi podstatně čerpá z dopadů epidemie. Brendon Randall-Myers je člověk, který má kromě nahrání kompletně všech nástrojů na albu na svědomí také jeho koncept. Své vlastní zkušenosti načerpané během nějtěžších měsíců. Přesun z Číny do Států, úmrtí dvou blízkých lidí a všechny ty izolace stojí za depresivní, neutěšenou sbírkou Aveilut. Je to rozhodně neobvyklý kousek vzešlý z black metalu, který svérázným způsobem zabředá do těžkých stavů nahlodané mysli. Ze všech stran ho obklopuje smrt. Jinak je Brendon Randall-Myers hlavně persona, která dodnes působí v řadách Glenn Branca Ensemble, po úmrtí šéfa a svérázného avantgardního umělce dokonce jako dirigent. Do Scarcity se samozřejmě tahle zkušenost také promítá, jen je obalena tučnou vrstvou noise metalu, disonance a strojového minimalismu.


Aveilut je slovo pocházející z hebrejštiny a jeho významem je truchlení. Album samotné pak symbolizuje rozlehlost a pro lidskou mysl jen těžko dosažitelný pocit se s nastalou situací vyrovnat. Což jako popis Aveilut vystihuje asi nejlépe. Brendona ve Scarcity doprovází vokalista Doug Moore, jehož můžeme najít také v řadách techniků Seputus, u doomových Weeping Sores, nebo u filozofujících smrťáků Pyrrhon. Mimo jiné. Jeho zpěv je pro Aveilut zcela ideální. Strohý, útočný i kapku děsivý.

 


Ona útočná je vlastně podstatná část alba. Scarcity sice svým vyzněním evokují výpravnost, ale nepletl bych si jí s prázdnotou a duševním vyčerpáním, které z desky přímo sálá. Výsledkem je opravdu široká, rozestoupená vrstva hudby, ve které to pomyslně bublá, skřípe a jejíž pohár trpělivosti neustále přetéká. Navíc je svolná ke zvukovým experimentům. Je to svým způsobem taková post-covidová metalová avantgarda brodící se v jizvách vlastního uvažování. Scarcity někdy zní opravdu masívně a chladně, díky vytažené bagroidní base jsou mnohdy blízko kapelám z industrial či noise rock komunity. Ale není to jen tohle. Jindy mi zase přijdou v náznacích blíž kapelám s přírodním vyzněním kaskádového black metalu. Jako když se zdá, že se podaří konečně rozplést úvodní skladbu desky, nebo když ta poslední zní jako méně narušený a více naturální black. Spojují je také široké konstrukce skladeb ovoněné magií a zmíněné experimenty. Navzájem se ale vzdalují tématicky. Zjizvení stromu Scarcity objevující se na obalu alba má víc symbolickou hodnotu. Tahle dvojice vážně nehodlá žít hluboko v lesích a srůstat v korunách stromů. Ta se užírá zevnitř tím, jaký tlak na ni vyvíjí nepříjemné okolnosti. Jak snadno jim může podlehnout a jak hluboko ve svých depresivních stavech může klesnout.


Album Aveilut tvoří pět výpravných monolitických skladeb. Basa burácí, tělo křičí, okolí tvoří vyprahlá, života prostá krajina. Hudba tvoří těžké, opakující se motivy. Takové pomyslné hudební válce posledních nadějí. Z Aveilut nesvítí tolik očekávané světlo na konci tunelu, je tam pořád tma. Prostředí, které album nabízí, je dusné a nepříjemné. Hudebně se deska otevírá a rozvíjí jen pomalu a je třeba si všímat detailů a jakékoli změny. V první řadě má zasáhnout povědomí, hlodat a ničit. Black metal Scarcity můžeme nazvat sonickým i depresivním. Jeho jednotvárné hlučící soukolí pohání hlad po navození stísněné nálady. Není úniku, je to sebezničující. Moc velké a my naopak moc malí...

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/scarcity%20band.jpg


Tlak a pomalu se rozvíjející děj alba doprovází disonance a jakési minimalistické strojové obrábění duše. Pokud se jeho uvodní dílek nese spíše na vlnách drone, ten druhý už naplno spustí valivou masáž. Ve svých kreativnějších a přechodově výživnějších pasážích upomene také na souputníky Krallice, v jejichž kadenci alb se ztratil nejeden odvážný posluchač. Ve třetí epizodě tlak nepovoluje, ale narůstá. Přidá se na intenzitě a přímosti. Tahle třetí část zvukové masy je takový groovy noise metal a ona masívnost jako jeden z charakterů alba zde vrcholí. Ve čtvrté skladbě čeká naopak album rozpad na malé zvukové kousky, které jen neochotně sbírá pomalé a nesouvislé tempo. V bodě číslo pět pak tlak alba povolí a najednou se hraje více civilně. Baskytara si však dál žije svým na povrch vytažených životem. Nevím, jestli má tahle pátá část znamenat vysvobození, nebo naopak úplné propadnutí beznaději. Jako by se v dálce ale opravdu zablesklo něco milého a kapela rozehrála něco víc symfonického. Každopádně deska začne dýchat, což je trochu zvláštní a nečekané.


A jaký je dopad první společné práce Scarcity? Sympatický, nikoli však zásadní. Kapela se nevyhne stopám všednosti, což jinak specifické povaze alba uškodí. Jeho unylost mohla být ještě působivější. Ovšem i tak musím uznat, že první krok se Scarcity povedl, rozhodně měl smysl. Jen dodám, že debut vyšel u Flenser, u labelu, kde se to zajímavými spolky jenom hemží. Namátkou Mamaleek, Botanist nebo nově Chat Pile. Experimenty, nadžánrová svoboda, nespoutanost. Do této společnosti se Scarcity hodí výborně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky