Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Scáth Na Deithe - The Dirge of Endless Mourning

Scáth Na DeitheThe Dirge of Endless Mourning

Garmfrost27.4.2020
Zdroj: bandcamp, mp3
Posloucháno na: phone
VERDIKT: Scáth Na Deithe natočili nahrávku, která se poslouchá sama. Umí zuřit a děsit své okolí, aby je pak potahali citovou hloubkou a osudovými melodiemi.

Irskou scénu nemám tolik zmapovanou, několik kapel z tamních končin mě však do kolen dokázalo do kolen dostat. Například velkolepí Slidhr nebo částečně irští Rebirth of Nefast. Schválně jsem zmínil tato jména, protože podobnými kouty černé muziky se ubírá i relativně mladé irské duo Scáth Na Deithe. Oba pánové se pohybují na irské scéně pár let, ale i za tu chvíli už na sebe dokázali upozornit v pár zajímavých kapelách. Kdo čeká upocené snahy začínajících muzikantů, čeká marně. Scáth Na Deithe se jisté kostrbatosti nevyhnuli na debutovém EP The Horrors of Old. Na prvním dlouhohrajícím albu Pledge Nothing but Flesh už byli horkým tipem pro hledače skrytých pokladů, ale stále jim do dokonalosti chyběl pořádný kus. Nevím, jestli se na novince The Dirge of Endless Mourning kýžené dokonalosti dočkáme na sto procent, ale posun mezi oběma nahrávkami je markantní. Konečně se dějí věci!

 

The Dirge of Endless Mourning vládnou stejnou měrou temné, black metalové ostny s atmosférickými vstupy ponurého death/doomu. Díky vhodné stopáži má čtveřice kompozic možnost se rozvinout a předvést sílu v prostoru. Do zlovolně smrtícího pochmurna vstupují éterické vyhrávky a poutavé melodické linky lehkým krokem. Chtěl jsem se vyhnout veškerému přirovnání, protože i přes jistou podobnost stylového řazení k výše zmíněným veličinám, zkouší jít Scáth Na Deithe vlastní cestou a často končí u břehů melancholického smutku a zmaru. Na romantické spády doomových kapel devadesátých let můžeme ovšem v klidu zapomenout. Když už by mě měla jedna kapela napadnout, tak s hodně přivřenýma očima The Dirge of Endless Mourning občas klouže k dobám, kdy se Anathema rochnila v drtivé bolesti a nebála se dlouhých ploch beze zpěvu jen tak se vlnit a prokletě tichnout.

 

Scáth Na Deithe Anathemě samozřejmě podobní nejsou ani trochu. To jen ty chvilkové návaly beznaděje a zmaru a zároveň opravdu hezkých melodií mi sympatické anglány připomněly. Hlavní protagonista, multiinstrumentalista a zpěvák, Cathal Hughes má o svém umění jasno. V každé skladbě se nechává unášet její atmosférou. Na refrény a sloky se příliš nehraje. Ony hezké melodie a tiché prostředí bývají ničeny bouří hlukových stěn, které pomáhá vskutku stejně tak hravým způsobem stavět bubeník Tom Woodlock. Ten se oproti minulému albu z regulérního člena stal pouhým hostem. Doufám jen, že se objeví i na další nahrávce, protože jeho citlivá hra posunuje Hughesovy nápady do mnohem pestřejších možností. Mít vedle sebe méně vynalézavého bubeníka, který se umí rozběsnit i jen tak vyklepávat do melodií tepavý rytmus, není samozřejmostí.

 

Líbí se mi, jak kluci přistoupili i ke zvukové podobě The Dirge of Endless Mourning. Produkce alba je chytře různorodá. Kytary mají jasné kontury, je vidět, že se jim věnovalo nejvíce péče. Basa buble, aby se neřeklo, a bicí se zpěvy jsou svým způsobem bahnité, méně důrazné, spíše prostorné a nejasné. Být vše detailnější, myslím, že by album nebylo tak poetické.

 

 

Scáth Na Deithe ušli za pár let velký kus cesty, zní velice vyspěle. Jsou extrémní, zlí i jemní a náladoví. Umí zuřit a děsit své okolí, aby je pak potahali citovou hloubkou a osudovými melodiemi. I přes to, že se zatím nevyhnuli různým vlivům, je The Dirge of Endless Mourning nahrávkou velice zdařilou, která se poslouchá sama, nenudí a obsahuje dostatečné množství silných momentů, které by jim cestu na výsluní z naprostého undergroundu mohly zaručit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky