Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sculptured - The Liminal Phase

SculpturedThe Liminal Phase

Victimer15.9.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Sculptured jsou po dlouhých třinácti letech zpět. Pokorní, zamyšlení a jako ideální společníci ke krátké podzimní procházce.

Okolo americké party Sculptured jsem se vždy nějakým způsobem motal, aniž bych k ní zásadně tíhnul. Může za to přelom devadesátek a nového milénia, kdy jsem se často hrabal v katalogu Epidemie Records a sem tam si něco objednal. Třeba Agalloch. A vůbec jsem se tehdy velmi podrobně zajímal o věci z labelu The End Records. Svá alba zde vydávali Ulver, Winds nebo Green Carnation a tomu zkrátka nešlo odolat. Ostatně zrovna k Agalloch mají Sculptured velmi blízko. Stylově si sice obě kapely hrají (hráli) na svém písečku, ale podobnosti se najdou a určitě v tom hraje roli jak pochmurné podnebí oregonského Portlandu, tak i personální provázanost. Pánové Don Andersson a Jason William Walton zažili v Agalloch ty nejlepší časy a jsou také podepsáni (téměř) pod kompletní diskografií Sculptured. Ta celkově čítá pouhé čtyři zářezy a v posledních letech můžeme považovat novou desku Sculptured vyloženě za svátek. No a pak jsem zmínil Winds a hádejte, kdo v Sculptured hraje dlouhá léta na klávesy? Ano, je to on, mistr Andy.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/sculptured%202021.jpg


Když se vrátím na samý začátek a spojím si debut The Spear of the Lily Is Aureoled s novinkou, dojdu ke shodě v jedné důležité věci. Sculptured se nikdy nenaparovali a okázalost jim byla cizí. Odjakživa patří mezi progresivně metalové kapely, které se prezentují skromnějším výrazem. A patřičně dřevním. I když takové album Embodiment je místy docela slušná matika s kouzelným košíkem plným avantgardy. Člověk se u toho lehce opotí, ale pořád je to hra na vlastním hřišti. Celkově je hudba Sculptured sice neobvyklá nebo posluchačsky náročnější, ale také výrazově usedlá, manévrující na úzkém prostoru. Nač se natřásat jako páv, když stačí být elegán se srovnanou hlavou. Na začátku své éry kapela tíhla k melodickému death metalu, kterému po svém dodávala méně tradiční ingredience. Sculptured ovšem nikdy neplatili za skutečné surovce. I ve svém nejhrubším období byli víc za melodiky a vypravěče, nebo aspoň experimentální záhadology, než za primitivní řezníky. A tohle si sebou nesou po celou dobu. Na aktuálním albu zcela upustili od extrémních vokálů, rozpustili je v melancholii a podzimním listí a s klidem sobě vlastním vsadili na lidskost. Když už pár týdnů poslouchám nové album The Liminal Phase, stejně pořád tajně vzpomínám na staré desky Winds a Agalloch, v jistých chvilkách možná i na Katatonii. Ty paralely tam jsou...


Sculptured současnosti zní velmi příjemně, až dobrácky, a přitom se jim pořád nedá upřít velká dávka uvědomění a chytrého náhledu na rockovou muziku. Jen je už dost protichůdných myšlenek a složitějších struktur, novinka představuje kapelu přímočarou a nahou ve své podstatě. Zapomeňme na kličky, murmur nebo hlad po živočišné náladě. The Liminal Phase ukazuje nové Sculptured jako vyklidněné a srovnané duše, které neprahnou po tom počítat stehy na zdech vlastního studia, ale posílají nás na procházku ven. Pravděpodobně bude pršet a úplně dobře po těle nám nebude, ale jinak to bude pěkně strávený čas. The Liminal Phase beru vyloženě jako nekomplikované album.


Zásadní změnou je vokál. Sculptured nechali ležet ladem jeho hrubost, a tak na novince zazní jen čisté zpěvy. Ten hlavní patří norskému muzikantovi M. Sjølimu, který se na novince podílí jako hlavní vokalista vůbec poprvé. Pak jsou tu sbory, podobně skromné a nijak podbízivé jako sama hudební stránka kapely. Ani cello, které uslyšíme v úvodu desky, v sobě nemá ten neoklasický patos, ale jenom pěkně rozčísne skladbu jako takovou a nechá přes smyčce navázat další korálek. Album se tváří nenápadně, velmi zdvořile, ani mouše by neublížilo. Má však v sobě taky kus odvahy, jemnocitných úvah a melodických vychytávek, ke kterým se skláním s patřičným respektem.

 


Povrchní příjem může mít na svědomí nevýrazně tlumené drhnutí někde na pomezí rocku a metalu a občas trochu divně využitý vokál. Budiž. Já se však dostal pod povrch a tam se ona nevýraznost mění v muzikantskou skromnost a chytrou zemitost. Je zbytečné složitě namáhat ramena, když stačí natáhnout dlaň. Třetí skladba State Of Exteption otevře bolavou dušičku shoegaze ranku, to zabarvení do melancholie podzimního postávání v parku je tak věrné, že i když časem zmizí v tradičním novém povídání Sculptured, pocitově tady zůstane. Závěrečná věcička Only Shame Can Save Us je v kostce to nejvíc melodické, příjemné a epické, co se momentálně v Sculptured skrývá. Takové rozkvetlé shrnutí celé desky. Vrátili se, aby dokázali, že umí být i křehcí a přímočaří bigbítoví mystici. Bez různých serepetiček, dimenzí a velkých atmosfér. Pěkně napřímo a od podlahy.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky