Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tři roky uplynuly od minulého povedeného alba Words Of The Master (Proverbs Of Hell) tuzemské black metalové smečky Sekhmet. V mezidobí kapela doznala hned několika změn, ze kterých zcela nejzásadnější je změna pozice vokalisty. Tu nově zastal Agares, kterého můžete znát ze slibně rozjeté mašiny Naurrakar. Kterak zapadl do nové tváře Sekhmet se můžete přesvědčit na novém díle jménem Spiritual Eclipse.

Píšu sice nové tváře, ale v zásadě nejde o nic výrazně odlišného od minulého směru. Stále jde o syrový black metal, stále jde o zcela nekompromisní a tvrdou prezentaci. Kapela se ráda řadí do žánru black metal punk. Ovšem nenechte se oklamat slovíčkařením, jde o to, že punk je myšlen ve smyslu syrovém a divokém. Míněno je to tak, že hudba bude rázná a patřičně drzá, což je i fakt. A tady právě vidím tu drobnou změnu oproti desce minulé. Novinka je více přímočará, kdežto minulé album bylo více melodické a takřka veselé (v rámci možností). Můžou za to asi ponejvíc čisté vokály, které se tu objevovaly. Dnes po něčem takovém není ani památky.

Osobně nový xicht Sekhmet vidím jako silně misantropický black metal. Nihilismus a satanášství z desky doslova dýchá. Zlověstně pak působí i obal včetně bookletu. Zajímavostí však je, že poprvé kapela nepoužila své stylové logo, nýbrž jednoduchý nápis. Vyzdvihla tím určitý chlad, který z alba čpí rovněž. K takové stylizaci se totiž náramně hodí Agaresův projev, který je značně mrtvolný. To pak nejlépe dokazuje závěrečný cover (jev, který v repertoáru Sekhmet nikdy nechybí) Funeral Bitch od Marduk, který se k barvě vokálu náramně hodí.

Pánové si dále přichystali sedm nových skladeb (nepočítám intro a onen cover), které notně zatěžkali tíživou atmosférou. Hrubý a zlý black metal pak sype po celou dobu, kdy se nějakého prostoru k nádechu prakticky nedopřává. Není k tomu jednoduše důvod, hlavním cílem téhle nahrávky je být zlý a ničit. Možná to zní pitomě, ale prostě ta muzika taková je. Největší tlak však cítím ihned po orchestrálním intru, kdy se naplno rozhučí věc Religious Infection se skvělými kytarovými vyhrávkami. Právě na kytarách výrazně visím ušima. Baví mě jejich zvuk a způsob hry. Velké tempo s plejádou tremol a klasických střihů, které zvedají dílo na perfektní poctu norské scéně. Nejinak tomu je i s bicími, které vražedným tempem tlučou rytmus evokující válečnou kavalérii. Melodické linky se zařezávají hluboko do kůže a v kombinaci s likvidujícím vokálem tvoří báječný výsledek.

Zdá se, že hovořím o desce, která útočí na první příčku tuzemské scény. Ovšem zůstal bych ještě nohama na zemi. Minulá deska mi sedla o něco lépe, ale vesměs nelze obě díla srovnávat, jelikož se v ledačems odlišovala. Možná proto, že jsem něco takového nečekal. Byl jsem totiž připraven na navrhnutý vývoj ve stylu výrazných melodií, silných refrénů a občas i čistých vokálů. Naproti tomu jsem dostal hrubou podrážkou po tlamě a přimotán ostnatým drátem němě žasnu nad hnusnou a řádně naštvanou deskou. Album sice šlape naprosto perfektně, ale trochu lapu po dechu, když hledám zpětný moment, který bych vypíchl jako nejlepší skladbu desky. To svědčí o zdravé vyváženosti, ale i o jisté jednotvárnosti. Řečeno jinak – z desky nic nevyčnívá a nestrhává pozornost.

Výsledný dojem je ale velmi pozitivní. Určitě jde o to lepší, co kapela kdy světu nabídla. Zároveň musím přiznat, že jde o jednu z nejlepších blackmetalových nahrávek z naší země. Což vypovídá o velice silném roku pro tento žánr, však si to později připomeneme…