Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Septicflesh - The Great Mass

SepticfleshThe Great Mass

Jirka D.1.6.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Asi budu vytahovat kostlivce ze skříně a vzývat Sumerian Daemons. Novinka zprvu působí sice honosným a velikášským dojmem, časem mi ale připadá přearanžovaná a v některých částech i dost nezáživná. Přesto se jedná o zajímavé a ve své podstatě ojedinělé dílo, které stojí za to si poslechnout, ať už jste fandové Septicflesh či nikoliv.

Nebojím se tvrdit, že novinka od řeckých Septicflesh je jedním z nejdiskutovanějších alb první poloviny tohoto roku na poli metalové hudby a její příchod byl sledován velmi pozorně. Celkem logicky nastala situace, jejíž příčina se datuje do roku 2008 a nese jméno Communion; album, kterým na sebe znovu obnovená formace soustředila pozornost metalového světa a dala jasně najevo, že to s tím návratem myslí opravdu vážně. Recenzenti hýřili spokojeností a kladné ohlasy se nesly po všech možných kanálech – a ono proč ne, album to není vůbec špatné, zdravý metalový základ, podpořený více či méně intenzivním orchestrem v té či oné skladbě, se tenkrát ujal a Septicflesh našlápli do svého druhého bytí dobře.

 

Pokračovatelem rozjeté kapely je album The great mass, které vyšlo u Francouzů Season of mist v druhé polovině dubna a to ve formátu běžného CD a pak jako limitovka s DVD či jako vinyl, pro které byl použit trochu jiný obal (zvídaví se dopátrají i dalších, více méně sběratelských edic). Dříve užitá a úspěšně vyzkoušená koncepce pokračuje i v roce 2011 a tak po vzoru Communion se i tentokrát do metalového základu naroubovala pražská filharmonie a prostoru dostala víc než dost. Jestli na předchozím albu sloužila symfonika k vytvoření přesvědčivé atmosféry nahrávky a v první bojové lajně stála hrdě metalová muzika, pak na novince se role minimálně srovnávají a místy jsem dokonce přesvědčen, že orchestr se dere do popředí a hraje prim. V některých skladbách naprosto zastiňuje kytary, které jsou slyšet snad jen někde na pozadí a držet krok se v podstatě daří jen suverénním bicím. Role orchestru je minimálně rovnocenná a tak je možná na místě otázka, jestli při posuzování díla budeme unešeni ze staré známé kapely (či iluze, kterou o ní máme) nebo z našich pražských filharmoniků (i když jejich party zkomponoval sám Christos Antoniou).

 

Začátek desky, přesněji první dvě skladby, je ohromující a na posluchače působí hodně intenzivně. Po úvodních smyčcích lehce podmanivého a tajemného charakteru a krátkém ženském partu se spouští silně naaranžovaná hudební vlna, jejíž účel je zřejmý a bude spousta takových, kteří se z prvotního nárazu nevzpamatují do konce alba. Motiv s ženským vokálem a filharmonií v druhé A great mass of death bere dech, hudební cítění, které dokáže dát dohromady něco podobného má můj obdiv. S přibývajícími minutami alba ale začne počáteční ohromení opadat a na povrch se začne prodírat střízlivější pohled. Už ve třetí  Pyramid god celkem marně hledám kytary, jsou nevýrazné a schované kdesi na pozadí, mnohdy zcela zastíněné orchestrem a to je určitě škoda; navíc se závěr skladby vytrácí kamsi do ztracena, pomalu začínám střízlivět. Stejně tak se občas dost nelibě vyrovnávám s výraznými změnami tempa, ať už ve Five-pointed star nebo asi nejvíc Apocalypse, rozjetá mašinérie se najednou zastavuje, žesťová sekce se sice snaží vytvářet jakousi podivnou, temnou atmosféru, ale po předchozím kvapíku se na ni těžko soustředí a výsledek tak spíše ruší. O šesté skladbě se raději zmiňovat nebudu, jde o nejslabší článek řetězu vůbec.

 

Jdeme raději chválit. Za zmínku rozhodně stojí skladba Rising, která jakoby připlula z jiné planety a možná vám připomene Sangreal z předchozího alba. Každopádně svým více metalovým a méně symfonickým konceptem, klasickou kompozicí a hlavně silnou a snadně vstřebatelnou melodií působí velmi přístupně. Stejně dobře vstřebávám ženské party, které jsou na nahrávce roztroušeny tak porůznu a za zmínku stojí zcela určitě v páté Oceans of grey (ač skladbu jako celek moc nepobírám). Rovněž nelze nezmínit atmosféru dokreslující chorály známé tak dobře ze Sumerian Daemons, mnohokrát vyzkoušený a osvědčený recept, který zabírá nejen u Septicflesh... Zajímavě působí i smyčcové party v předposlední Mad architect, skoro mám pocit, že jsem se ocitl v nějaké vypjaté Hitchcockově scéně ... je to psycho! Závěrečná Thearianthropy je opět jedna ze zajímavějších a vyvedených skladeb, více metalu, méně pozlátka, výborná záležitost.

 

Když teď po sobě čtu předchozí text, dívám se, že jsem se těch much snažil najít nějak hodně. Přátelé, ruku na srdce - nelze zpomalit bicí, ochraptět zpěv nebo podezírat pražské filharmoniky, že špatně naladili. Zvuk Petera Tägtgrena zní nabušeně, až nebesky pekelně a vás, posluchače tahle hudba hlavně v úvodu smete jako povodňová vlna. Nahrávka vytváří dojem vypiplaného a vybroušeného alba po všech stránkách, tahle deska splňuje snad všechny obecně platné nároky na mod(er)ní metal a je velmi pravděpodobné, že se o ní bude mluvit ještě dlouho a v ročním zúčtování bude u mnohých obsazovat čelní příčky.

 

Přesto nejsem z těch, kteří by jásali nadšením. Nezpochybňuji práci Septicflesh a všech lidí, kteří se na tomto opusu podíleli, ale prohlásit Velkou mši za dokonalost a hodnotit nejvýše možným prostě nemůžu, protože tak to necítím. Nevím, jestli ve mně vítězí česká malost a já se držím národního hesla, že „každý úspěch bývá po zásluze potrestán“, ale spíš se kloním k svému vnitřnímu přesvědčení, protože podobné honosné desky mi prostě nevoní dlouho, nehledě potom k některým nevonícím soustům, které jsem vyjmenoval výše. Přebírejte, jak umíte, poslouchejte, zvažujte...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky