Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sepulchre by the Sea  - Seven Chambers

Sepulchre by the Sea Seven Chambers

Jirka D.7.1.2025
Zdroj: WAV (16 bit, 44.1 kHz) // promo od autora
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Tematicky i skladatelsky ambiciózní nahrávka, která naráží na tvůrčí limity páně autora.

Jak je to dlouho, co jsem v recenzi dával na misky vah pro a proti jednočlenných projektů? Měsíc? Tehdejší osamělý bojovník Steve R. vydávající post-metalovou muziku s logem SaintSombre nedopadl, pokud jde o hodnocení, moc dobře a důvodů pro tehdy nízké skóre bylo víc než dost. Dnešní osamělý bojovník se jmenuje Ashley Shannon, pochází ze Spojeného království, jeho projekt slyší na jméno Sepulchre by the Sea a od post-metalu se přesuneme do podzemního blacku. A taky k literatuře, protože tematická inspirace je jasně sdělená a je jí dílo Edgara Allana Poea.

 

Sepulchre by the SeaMetalová encyklopedie poměrně zarytě mlčí ohledně nějakých detailů nebo dalších hudebních zkušeností pana Shannona, a tak si budeme klidně myslet, že jde o nováčka scény a nadšeného samotáře, jehož žádná jiná stopa neexistuje. Jeho projekt založený v roce 2019 debutoval o rok později deskou Conqueror Worm (neslyšel jsem a nenuťte mě k tomu) a loni v létě pokračoval deskou číslo dvě, která si našla neznámo jak cestu do naší redakce. Jejím obsahem je 45 minut prý atmosférického black metalu, ve kterém bzučí mouchy, zpívají ptáci, šplouchají vlny, ale obecně vzato především řeže do živého metalové ostří.

 

Undergroundový původ nahrávka prezentuje především zvukem, který do značné míry nenaplňuje standardy současnosti, ale budu respektovat všechny, kteří právě v tom budou slyšet jeho výhody. Jeho jistá zastřenost a garážovost sice zdaleka nedosahuje kouzla norského přístupu v raných dobách žánru, ale současně působí v podstatě až sympatickým dojmem ve srovnání s běžnou, zoufale stejnou a sterilní produkcí profesionálních kapel. Společně s limity zvukovými a řekněme technickými kráčí ruku v ruce i limity tvůrčí, které odráží fakt, že autor se poměrně odvážně pouští do dlouhých a košatých kompozic s vyšší aranžérskou ambicí, která mu mírně řečeno přerůstá drobet přes hlavu. Poslepovat do sebe klasické nástroje, klávesy, samply a cosi jako epický rozměr je sousto, které nesežvýká úplně každý a není proto divu, že Ashley Shannon si na mnoha místech vylámal zuby.

 

Ale nesuďme jen podle dlouhé a kompozičně příliš nezvládnuté skladby Orange Opulence (víc jak 9 minut), protože jsou místa a pasáže, která dokáží zaujmout a nabízí posluchačsky příjemné chvíle, minimálně teda pro hledače ne úplně běžných a tradičních zážitků. Zvláštním způsobem zkreslená kytara vzbuzující dojem, že nějaká její součástka nebyla zapojena, nahallovaný a řezavý vokál, osudový nádech tajemna a klávesový podkres vytváří natolik podivnou kombinaci, že to jednoho až fascinuje. Violet Visions se svými dvanácti minutami a až dronem ovlivněnou hrou zanechává posluchače v němém úžasu a rozhodnout o tom, jestli je tak dobré nebo tak blbé si skoro ani netroufám.

 

Seven Chamber je beze sporu pozoruhodnou nahrávkou, u které si nikdy nebudete jistí, jestli se jí tak nedaří dohnat své předlohy anebo naopak způsobem zcela rafinovaných tyto předlohy opouští a jde svou vlastní, originální cestou. V podstatě už jen fakt, že jsem se v tom množství muziky, co nám chodí do redakce, něčím takovým zabýval, je sám o sobě doporučením. Viděno čistě technicky a objektivně, je na tomto albu víc věcí špatně než dobře (proto takové hodnocení), ale současně v něm je kouzlo, které v běžně dostupné produkci budete hledat marně.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky