Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nejsem typický fanoušek Sepultury, který se orientuje v té záplavě desek, které kapela vydala, ale jsem si vědom jejich nesmírného vlivu a jejich tvorba mě nikdy nenechala naprosto chladným. Chaos A.D. je pro mě ikonická deska a občas si pustím to které album podle nálady. Hlubší zájem ve mně probudila až podivná, temná deska The Mediator Between Head And Hands Must Be The Heart (psali jsme o ní ZDE), kde se kapela ukazuje v nestandardní, experimentální poloze.

Zajatci kultu Maxe Cavalery jsou nuceni přiznat, že Sepultura se po odchodu ikony nesesypala, ale zůstala silnou, sebevědomou kapelou, která se dokázala otřepat po zdánlivě fatální ztrátě. Zpěvák Derrick je rozhodně plnohodnotnou náhradou a navíc s ním Sepultura získala fazónu, kterou považuji za stejně dobrou, jako byla ta předchozí. A nemyslím barvu kůže. Svět se nezbořil ani po odchodu Igora Cavalery ze štokrlátka v pozadí. V Sepultuře se valí dál a čeho si cením především, je to, že se nebojí vkročit do neprobádaných vod bez toho, aby zradili své kořeny. U kapely před "důchodem" (ale spíš to bude jako u Jágra) je to obdivuhodné.

Novinka nazvaná Machine Messiah je co do obsahu barevná jako obal desky, který pochází z dílny sympatické Camilly Dela Rosa, pro níž je to první výraznější práce tohoto typu. Hodně barev, ostré kontury, trošku zhulené. Řeklo by se kýč, ale mně se líbí a barvy k Sepultuře odjakživa patří. V hudbě vstupujeme na známá místa. Zarostlé kamenné sochy kryje koberec thrashové agrese, kterou je poznat na první čuch. Pod nohama se motají hadi zkroucení bolestí v zajímavých melodích. Typicky udrnčené struny vibrují vzduchem v podobě zdivočelých atomů a mašinérie kalí ocelové svařence.

Pak přicházejí nasamplované melodie, které naprosto boří mýty předchozích let.

Skladby dostávají nadpozemskou velikost, čnějí nad posluchačem a objímají jej v pažích barevného snu. Jde jen o několik pasáží, které rozvedou klasickou chůzi v probádaném terénu do široké rojnice dojmů, ale působí nadpozemsky. Atmosféra roste do závratných výšek a člověk zapomíná, že jinak je Sepultura stále věrná svému stylu, který už nelze zdokonalit. Široká paleta perkusí je povinnost, která dojemně zůstává. Mlátička s rejstříkem všemožných tónů a ech je něco, čím nás kapela vítá do světa exotických kultů a náboženství. Sama kapela se již stala modlou a Machine Messiah je žalmem pro tento rok. Tíhu svého poselství dává pocítit hlavně v úvodní, titulní skladbě, která příliš nezapadá do následující smršti. Její těžká nálada mi zpomalila puls a chmurně předpověděla sílící tendence spirituálního šílenství, proti kterým je třeba bojovat krutostí a nesmiřitelností, jak se káže v dalších kapitolách.

Široký záběr kapely je vidět v mnoha podobách. Jsou tu perly jako Iceberg Dances, kde se kapela vzdává své původní tváře a nasazuje si masku někoho jiného. Ta kulisa art rockových kláves je něco úžasného, koho by napadlo spojovat je se Sepulturou? Nebo Swarn Oath…, to je Sepultura? Úvod jak od Septic Flesh, pak už tradičnější, monotónní dusot bosých nohou ve spleti lián. Jen klávesová linka se zuby nehty drží otázky, kam jsme se to dostali. Odpověd je nutno hledat v neustálém zanícení a touze neustrnout na místě. Sepultura umí složit chytlavou skladbu bez větších problémů, ale pravé zlato současnosti se nachází ve spanilých manévrech zvědavosti, které konzervativce budou strašit ve spaní. V tomhle Sepultura daleko předběhla Cavalerovic kluky a zůstává na špici.