Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sepultura - Quadra

SepulturaQuadra

Jirka D.25.3.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Nová deska posouvá Sepulturu k teatrálnímu metalu, kterého je katalog Nuclear Blast plný. Symbolicky by se to dalo vyjádřit jako přesun z Brutal Assaultu na Masters of Rock.

Probírat se v úvodu tuhým kořínkem Sepultury nemá smysl. Psali jsme o tom už mockrát a snad se před vámi ani dnes nemusíme obhajovat, že tuhle kapelu posloucháme napříč redakcí, dlouhodobě a každou další desku vyhlížíme s očekáváním. Od dob založení našeho webu jsme nevynechali jediné album a všechna prohnali podrobnou kritikou - začali jsme dost solidní Kairos (2011), nadšeně jsme psali o The Mediator... (2013) a o další čtyři roky chválili doposud poslední album Machine Messiah. Když si všechny ty texty zpětně projdete, najdete jednu společnou věc, a to naše nadšení nad tím, jak tahle kapela nestojí na místě, nesází na své jisté, na tradici a folklór a pořád se snaží posouvat tu svou káru vpřed. To máme rádi.

 

A to mi na aktuální desce tak trochu chybí. Ne úplně a ne absolutně, protože pořád je slyšet, že Sepultura nesedí s rukama v klíně a snaží se přijít s novým zvukem, byť vystavěným na starých a prověřených základech. Pokud bych ale měl popsat můj hlavní problém s deskou Quadra, bude to absence jednotícího výrazu a trochu megalomanská snaha pojmout co možní nejvíc vlivů a přístupů, které možná frčí, možná táhnou a možná taky ne. Orchestrace. Nemám je rád a nejedna kapela si s nimi v mých očích zadělala na trable, protože metal je metal a orchestr je orchestr. Spojit tyhle dva světy umí málokdo (třeba Septicflesh?) a naopak je strašně snadné dopadnout trapně a nanicovatě (třeba Machine Head?). V případě téhle desky je to někde mezi, ale kdyby všechny ty orchestry a chorály prostě nebyly, nechyběly by mi. V podstatě hned v úvodní skladbě Isolation na mě občas dolehne pocit, že poslouchám nabubřelý metalový cirkus, což prostě nemusím. A rozhodně si nemyslím, že by Sepultura měla něco takového zapotřebí.

 

Sepultura band

 

Základem nahrávky je naštěstí solidní metalová práce a třeba hned druhá skladba Means to an End je naprosto výborná sepulturovská věc, která si na nic nehraje a hrne svoje famózní řemeslo na pomezí thrash a groove metalu s jistotou a nekonečnou energií. Pokud mě potom na desce něco fakt baví, je to kytarová práce Andrease Kissera, který sice většinu času drhne tradice, ale pak vždycky vystřelí nějakou parádičku nebo fantastické sólo. Jeho rukopis je rozhodujícím elementem, proč mít desku rád a proč ji připsat Sepultuře a nikomu jinému. Kdo mu nakukal, že tohle nestačí a že je potřeba nabalit na jejich klasický zvuk všechen ten teatrální balast, fakt nevím. Vznikají pak zmatky jak v úvodu Capital Enslavement, kdy se bije stará ethno Sepultura s tribálně znějícími bubny s novodobou orchestrální pompou a po pravdě je to kýč jak bič. Když k tomu přidám přetlakovaný a typicky bombastický zvuk z Fascination Street Studios od Jense Borgena a jeho učedníka Tony Lindgrena, mám občas chuť to celé vypnout. Ale snažím se vytrvat.

 

V tomto ohledu představuje Quadra jasné pokračování směru nastoleném na předchozím albu Machine Messiah, které se do sebe snažilo (a nutno dodat že poměrně zdařile) naroubovat moderní vlivy a představit kapelu pevně ukotvenou v jednadvacátém století. Novinka jde ještě dál, sampling použitý v Ali přestává fungovat jako tvůrce pozadí a jasně přebírá dominanci nad skladbou. Je to dobře? Je to minimálně jasná ukázka toho, že Sepultuře nechybí odvaha a vize, byť jsem občas trochu na vážkách, zda tento směr nevyvrcholí v nabubřelý stadionový metal složený na efekt, z něhož se postupem zcela vytratí kouzlo této kapely. A právě Quadra mi v některých momentech přijde hodně hraniční a někde už za hranou. Při srovnání s celou diskografií je to zatím nejambicióznější deska kapely, která do sebe vstřebává všechny možné vlivy, které jsou efektní, ale výsledek pak vypadá mnohem víc jako produkt a kalkul než jako deska kdysi hrdé brazilské kapely.

 

 

Snad jako by si toho Sepultura (nebo producenti, manažeři u Nuclear Blast, nevím kdo...) byla vědoma, zakomponovala do téhle moderny hromady odkazů na historii. Ať už v jednou zmíněném úvodu skladby Capital Enslavement, nebo první části skladby Guardians of Earth, která by s titulní věcí Quadra v pohodě zapadla na desku Roots (pamatujete si skladbu Itsári?). Je pro mě pak naprosto s podivem, že skladba začínající takto historicky, se postupem vznese kamsi do epických powermetalových výšin včetně naprosto nesepulturovského sóla. Na tomto místě si mi neustále vrací otázka, co vlastně chce Sepultura hrát a čím chce být? Starou naštěkanou kapelou nebo moderním metalovým orchestrem? Asi bych neměl problém ani s jedním, kdyby si kapela vybrala a vydala se jednou cestou. Quadra je ale neuvěřitelně pomíchaná a v podstatě to někdy vypadá, že chce vyhovět všem a za každou cenu.

 

Na desce se tak potkávají typické thrashmetalové kusy typu druhé Means to an End nebo instrumentálky The Pentagram se skladbami, na nichž je seznam hostů a členů orchestru delší než jídelní lístek. (Mimochodem skladba Autem zase vypadá jak z pera Soulfly a toho polepšeného ochmelky Maxe.) Má se mi to líbit? Vlastně ani nevím, ale cítím z toho producentský a vydavatelský kalkul mnohem víc než kdy jindy v historii kapely - skladba Agony of Defeat budiž odstrašujícím příkladem. Quadra proto nejspíš zaujme napříč spektrem fanoušků a svůj účel - prodat sebe i kapelu - pravděpodobně splní, což může být úspěch. Anebo taky ne.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Kubýk / 25.3.20 17:35

Mně se tedy nová deska velice pozdává, a nějak mě nenapadlo dumat nad tím zda orchestrace téhle kapele škodí. Na druhou stranu já jsem ostudně celkem prošustroval desky jako Mediator nebo Machine Messiah tudíž fakt, že zde v podstatě rozvíjí věci předešlé akorát k tomu zas přidávají trochu jiný směr, může mít vliv na to, že mě to baví, a to co renzentovi vadí mě až tak nerozčiluje. :-) Budu muset resty dohnat. Rozhodně kytarová práce Andrease Kissera je jedním ze stěžejních pilířů, na kterém tato deska stojí.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

-k- / 26.3.20 13:11odpovědět

Nová SEPULTURA není na jeden, dva nebo tři poslechy. Je to fakt album na prokousání se, ale myslím že se potom posluchači odmění mírou vrchovatou. Poslední tři alba Kisserovců mi dělají velikou radost. Nestojí na místě, nepláčou nad minulostí a stojí si za svou filozofií že hudbu (thrash) je třeba posouvat, protože to jde. Porovnejme to se stagnujícími SLAYER nebo i částečně KREATOR. Orchestrace jsou myslím tak akorát a ještě stále nevadí. A jsou nečekané, ostatně jako spousta momentů na tomto albu. Udělat podobné album chce setsakra odvahu! A odvaha se cení. Greenův vokál už má ksicht, Casagrande je naprostá špička ve svém oboru a to, co provádí Kisser nesvede žádný thrashový kytarista napříč scénou - a to jsem při smyslech. Tohle odvážné album je prostě pro odvážné, pro ty co se nevzdají po jednom poslechu...... Nejobyčejnější je na tomto albu jeho obal :-)

Kubýk / 25.3.20 17:35odpovědět

Mně se tedy nová deska velice pozdává, a nějak mě nenapadlo dumat nad tím zda orchestrace téhle kapele škodí. Na druhou stranu já jsem ostudně celkem prošustroval desky jako Mediator nebo Machine Messiah tudíž fakt, že zde v podstatě rozvíjí věci předešlé akorát k tomu zas přidávají trochu jiný směr, může mít vliv na to, že mě to baví, a to co renzentovi vadí mě až tak nerozčiluje. :-) Budu muset resty dohnat. Rozhodně kytarová práce Andrease Kissera je jedním ze stěžejních pilířů, na kterém tato deska stojí.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky