Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Seven Impale - Summit

Seven ImpaleSummit

Jirka D.26.6.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Odvážně zkomponovaná deska vyrůstající na základech prog rocku 70. let a do určité míry přizpůsobená současnosti.

Norské vydavatelství Karisma Records jsem v poslední době trochu zanedbával, ale ještě než tenhle můj nezájem stačil přerůst všechny slušné meze, objevila se mi v mailu novinková deska Seven Impale. To je kapela, o které si můžete přečíst, že propojuje moderní metalovou rytmiku ve stylu Tool nebo Meshuggah s klasickým přístupem prog rocku a kapelami jako King Crimson. K tomu navíc jazz a improvizace. Docela chápu, že z takového prohlášení se jednomu může zatočit hlava a druhému dojít odvaha se do něčeho takového pouštět. Každopádně se nebojím vyslovit tu provokativní holou větu – zkuste to.

 

Kapela Seven Impale funguje někdy od konce prvního desetiletí a vydavatelsky nepatří k žádným sprinterům. První pokusné EP z roku 2013 následovaly dvě řadovky City of the Sun (2014) a Contrapasso (2016), po kterých zavládlo pro některé možná překvapivé ticho a klid. Na desku Summit se tedy čekalo sedm let, jejichž nejzajímavější událostí bylo z mého skromného pohledu angažmá klávesáka Håkona Vinjeho v Enslaved v roce 2017, u kterých má kromě klávesových nástrojů na svědomí i čisté zpěvy (desky E, Utgard a Heimdal). Ve stejné roli v pozici hosta se vyskytuje i v projektu Ivar Bjørnson & Einar Selvik, což všechno si můžete dohledat na metalové encyklopedii a ověřit si, že vám nevěším Håkony na nos.

 

Seven Impale band

 

Od zmíněných kapel a projektů jsou nicméně Seven Impale výrazně hudebně vzdáleni a troufám si tvrdit, že fanouškovské základny za hranicemi Norska mnoho průsečíků mít nebudou. V jejich případě nejde o metal (žádní Tool ani Meshuggah) a nejde ani o žádný severský folklór, byť v případě toho prvního se výjimky najdou – bude o nich řeč. Na druhou stranu si úplně nemyslím, že by deska Summit šla nějak jednoznačně žánrově zařadit a její v tomto smyslu lehká neukotvenost může být menší posluchačská výzva. První skladba jsou za mě čistokrevní King Crimson, dokonce tak moc čistokrevní, že z toho na mě leze mírná nervozita. Dynamické proměny, nástrojové obsazení, nelineární, složitá kompozice... z mnoha důvodů si začínám myslet, že inspirace hudbou kapely Roberta Frippa přesáhla zdravou míru, byť skladba jako taková je výborná a hutný kytarový nástup v její druhé polovině (to je ten závan metalu) jí dodává oproti britské legendě další rozměr.

 

Střih a skladba číslo čtyři Sisyphus. Nejdelší na albu, víc jak třináct minut dlouhá, prakticky jazz-rocková, s nádechem fusion a improvizace s pro mě trochu nepříjemným, hrdelním hlasovým projevem v jejím úvodu. Každopádně úplně jiný svět, prodchnutý hlukařskými experimenty, opět až metalovými vstupy a atmosférou opiového doupěte (pro vyloučení pochybností – nikdy jsem tam nebyl). A opět vysoké nároky na posluchače, který nedostane naservírováno nic na stříbrném podnosu a vším se bude muset možná trochu pracně prohrabovat.

 

A někde v tomto rozpětí se Seven Impale pohybují. Neřekl bych, že vždy úplně hladce a s přehledem, každopádně velmi odvážně a umělecky svobodně. Dominantní roli kromě odvahy hrají klávesové nástroje již zmíněného Håkona Vinjeho a všudypřítomný saxofon, který se umí stáhnout na pozadí a jen tak dotvářet zvukové spektrum, anebo naopak přejít do ofenzívy a stát se primus inter pares. Velmi dobře se kapele daří pracovat s atmosférou, která je místy příjemně pohlcující (první polovina Hydra), naopak jinde už ten svobodný duch překračuje hranici snesitelného a zavání lehkou hysterií (Ikaros). Neboli od všeho je tam kousek, většinově se daří udržet umělecké cíle na uzdě a jen občas je znát, že ambice byly silnější než jejich následná realizace. V takových místech z hudby dýchá formalismus a posluchač se ocitá v roli nechtěného účastníka jakéhosi experimentu, do kterého by se po předchozí rozvaze pravděpodobně nepřihlásil. Budiž. Seven Impale nejsou geniální, ale určitě jsou velmi šikovní. Nechybí jim odvaha, potřebný hráčský základ a už jen to, do jakých žánrových vod se pustili, je mi velmi sympatické.

 

P.S.: Zvuk nějak podrobně hodnotit nechci, nicméně pokud máte naposlouchané desky ze 70. let (v prvé řadě King Crimson), bude na vás tahle nahrávka působit nabasovaným a lehce dunivým dojmem. Může za to jednak na můj vkus výraznější komprese a jednak to, že ty původní desky těch basů moc nemívaly a tím nastavily trochu jiný standard. Zcela obecně je ale produkce alba Summit v pohodě, nic se nerozpadá, deska hraje velmi slušně a určitě patří k těm lepším, se kterými jsem se v poslední době setkal.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wajgl / 9.3.18 13:32

Já s touhle deskou nemám problém, koupil jsem si ji společně se všemi staršími věcmi WfW takže jsem mohl srovnávat. Je to kapánek něco jiného než Kovy odjinud nebo Věž smrti i když už tam byl náznak kudyma to asi půjde. Z Věže smrti bych vypíchnul skladbu Most - toto je excelentní nedoceněné dílo. Illud Tempus možná u někoho pohoří, ale zároveň si může najít zcela nové posluchače pro které jsou předchozí věci dost syrové. Tohle říkám z vlastní zkušenosti. Nemám problém poslouchat vše od inteligentního popu ala Goldfrapp, Röyksopp až po raw black metal. Hudba mě baví a proč si nedát kvalitní hip-hop když to má hlavu a patu. Mě se nelíbí to mezitáborové plivání na sebe. Ke skladbám by se dalo napsat hodně, komu se líbí německá elektronika jako Projekt Pitchfork tak možná se mu bude líbit i Illud Tempus - zvláště u poslední skladby "Selhání" je podobnost více než zřejmá. Děkuji Morbivodovi za toto dílo a když se vydá zpátky k syrovosti nebo jinudy tak se zlobit nebudu.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky