Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Shaarimoth - Devildom

ShaarimothDevildom

Garmfrost30.10.2024
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Devildom je nahrávkou jasně death metalovou, atmosférickou, temnou a obskurní...

Norští Shaarimoth jsou na scéně zajímavým příspěvkem nikoliv jejím tahounem. Určitě ne pro nedostatek zajímavých nápadů, ale pro minimální aktivitu. Přičemž obě předchozí desky Current 11 a hlavně Temple of the Adversarial Fire jsou lahůdkovými záležitostmi. Current 11 vyšlo takřka před dvěma dekádami a druhá jmenovaná o dvanáct let později. Dá se tedy říct, že aktuální Devildom, vycházející po sedmi letech, přichází takřka v rychlém sledu. Nezapomeňme na zajímavé splitko SamaelLilith: A Conjunction of the Fireborn, které spatřilo světlo světa před třemi lety. Shaarimoth produkují velice pochmurný a obskurní death metal, s tím, že s novou nahrávkou se obloukem krapet vrací k debutu a nechávají bez povšimnutí temný odlesk prostředního díla. Pro zajímavost mrkněme na sestavu, kde mimo jiné nalezneme koncertního bubeníka Arkhon Infaustus či Thy Darkened Shade a Semjazu rovněž z Thy Darkened Shade.

 

Pod štítem World Terror Committee je Shaarimoth zřejmě dobře, a tak i Devildom vychází pod jejich značkou. Co tedy čekat od nového alba těchto démonů? Devildom je sbírkou technického death metalu s atmosférou černou jak udavačovo svědomí. Frenetické výbuchy explodují v ohnivém reji děsivých rituálů. Nová tvář Shaarimoth, jak jsem zmínil, je více klasickým deathem než předchozí deska, avšak méně než debut. Recenze zmiňují mix starých Morbid Angel, Absu, Nile nebo Behemoth. Já tvrdím, že ani náhodou. Když, tak možná trochu dotek produkce Nile. Shaarimoth v sobě nezapřou black metalové podhoubí. Lyricky je Devildom dílem okultním, satanistické či temně duchovní. Devildom nabízí ďáblovu realitu. Je všude kolem. Můžete se ponořit do extáze, spatřit neviděné, mystické, ale také vaše vlastní duchovní já. Náladě skladeb je přišita na míru rytmika. V tomhle bych možná spatřoval náznaky bicího šílenství jistého Peta Sandovala.

 

V rytmice kytarových linek si všímám Semjazova vlivu, byť ten zde hraje na baskytaru. Slyším jeho zvláštně položený rukopis, kdy je kytarová hra založena na technice a pečlivých detailech či souhry tónů, jaké vnímáme i v klasické hře. Kytary s basou jsou položeny do hloubek. Do hoblování vtékají podivínské vyhrávky a výstřelky. Nálada alba je temná a tvrdá, ale díky teatrálním vstupům je Devildom extravagantním počinem. Kapitolou samou o sobě jsou samozřejmě vokály Rune Andreassena, který growluje, křičí a bláznivě kvílí. Ostatně, v tomhle se v táboře Shaarimoth nic nezměnilo. Tak ho známe a přesně tohle očekáváme.

 

Produkce alba je ostrá jak bič a zároveň špinavá jak peklo samo. Líbí se mi vzácná vyváženost šikovné zvukařiny a přirozeného chaosu. Přemýšlím, jestli podobně vychválit čelní obálku nebo se ušklíbnout. Barevně je zajímavá, logo s názvem alba vypadají hodně dobře. I podklad pro hlavní obrázek. Na něm spatřujeme ďábla a tady mi nápad připadne klišoidní a zbytečně okatý. Čekal bych od umělců typu Shaarimoth více nejasných kontur, náznaků a jinotajů a ne čerta na obrázku.

 

 

Naštěstí je pro mě hlavní hudební obsah a ten je lahůdkový. Obal je pro mě výzvou, zda na takový chci koukat z vinylu či CD. Bude mi stačit digitální formát? Shaarimoth je kapelou jasně death metalovou, ale atmosférickou, temnou a obskurní. Fandové rubanic zřejmě Devildom plně nevychutnají a je možné, že ho více ocení příznivci black metalu, ale to je fuk. Shaarimoth přichází s novým dílem, které se moc pěkně poslouchá a nabízí vícero vrstev. Proto se jen tak neoposlouchá…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky