Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Shining - 8 ½ - Feberdrömmar I Vaket Tillstånd

Shining8 ½ - Feberdrömmar I Vaket Tillstånd

Bhut20.11.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: PC, Accord 2.1 SW 1800 EU, 2x13W + 1x30W
VERDIKT: Možná nemocné a šílené album, možná zvukově přebuzené a hlasité. Avšak podmanivé, hluboké a silně pohlcující.

Mlčte, sevřete polštář a otevřete oči. Přichází zlé pocity beznaděje, nulové východisko. V okolí se rozprostírá šeď a tma, temné postavy kráčí vstříc své vlastní smrti. Na bedrech svých nesou nástroj smrti, na jehož následky zemřou. Chcete jen přihlížet? Chcete se stát součástí zástupu? Jestli nechcete být okamžitě zhnuseni – odejděte. Máte-li odvahu a chuť pootevřít stránky psané krví a uhlem, pojďte na cestu.

 

O Shining již víme, že jsou chorobní a nakažliví jak mor a černý kašel v jednom. Letošní počin 8 ½ - Feberdrömmar I Vaket Tillstånd není opět žádným povzbudivým výtvorem a medikamenty proti němu nejsou. Nemoc se šíří rychle a je neznámého původu. Příznaky jsou jasné: hrubá, odporná black metalová hudba s pachutí zkaženého masa. Odpudivý sound, který bodá do tváře jak jehla do rukou. Dílo rozdělené do šesti etap, z nichž každá nese specifický symbol, znak, kříž.

 

První záležitost Terres Des Anonymes jakoby z oka vypadla repertoáru raných Peste Noire. Čím to? Snad hostováním Famineho. Ošklivější otvírák ani nešel vybrat. Objevují se první příznaky nervozity a na těle zatím naskakuje zatím jen husí kůže; hnisavé rány přijdou záhy. Od šlapavého pomalého tempa se neopouští ani nadále. Po odkazu Mayhem smrdí Szabadulj Meg Önmagadtól, zejména v kytarové praci. Myšlenky se navrací do období díla De Mysteriis Dom Sathanas. Korunu nasazuje vokální úchyl Attila Csihar. Tak proto ty dojmy. Stejné mučivě sklíčené pocity sužují vnitřek našich skrání i tentokrát. Valivé tempo hází deku na hlavu posluchače a teprve v moment, kdy nic nečeká a nevidí, je náhle zmítán, bodán ze všech stran. Zběsilá hra, která má do zábavy hodně daleko. Nebojím se říct, že jde o nejvýraznější prvek celého díla.

 

Ve třetím dějství Ett Liv Utan Mening zaslechneme hlas Pehra Larssona (Harmony, Torment, Vinterland,...). Píseň zas o něco jiná a přesto ve stejném duchu. Nemocniční prostředí neopouští a jen dále bloudí po chodbách nemajících konce. Pasáže, zejména v prvních minutách, notně evokují někdejší legendu Silencer a jednojediné album Death – Pierce Me. Později jen haleká skrze ústa nesvéprávného jedince, jež kazajkou trhá a škube toliko zběsile, až v únavu a depresi upadá. Podivné klávesy píchají v uších pomocí Selvdestruktivitetens Emissaire. Gaahl tu skučí hlasem, který bychom mu snad ani nepřisuzovali. Tempo se drobátko zrychlilo a tlukot srdce není pozadu. Podivné nepředvídatelné chování skladby připomíná spoutaného šílence, který je tu veselý, tu zas těžce smutný, jindy jen nepřítomně hledí do prázdnoty, či v amoku hází tělem. Vynikající riff otvírá předposlední úsek Black Industrial Misery, jemuž vévodí Maniacův hlas. Zběsilá, elektronikou načichlá jízda s těžko vysvětlitelnými zvraty; pohrává si se zvuky, náladou a především psychickou vyrovnaností všech přítomných. Poslední skladba Through Corridors Of Oppression, zazpívaná domovským Kvarforthem, je řádný funeral, plně vystihující pomalý pochod osob, které zdobí obal desky.

 

Albu musím uznat jeho nádhernou atmosféru podobající se psychiatrickému prostředí a zdárnému výsledku dozorců v bílých pláštích. Oním výsledkem není nic jiného než upoutání jedince do závislosti na sedativech, případně vyvolat sebepoškozovací návyky. Po všech možných metodách, které se během desky odehrají, pak přijde samotná smrt vedena nepochybně vlastní rukou. Možná nemocné a šílené album, možná zvukově přebuzené a hlasité. Avšak podmanivé, hluboké a silně pohlcující a především řemeslně vynikající. Jen ten obal už jsem někde viděl… například u Aderlating a jejich Dying Of The Light. Spěte sladce. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky