Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Skagos - Anarchic

SkagosAnarchic

Victimer17.1.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Nadobro spoutáni v kořenech stromů citujíc šamanskou podstatu bytí ve jménu divošských myšlenek a přírodních zákonů. V kraji nehostinném, který svou nedotknutelnost mísí s poněkud děsivě se prezentujícím obyvatelstvem. Vítejte ve světě Skagos.

Představme si místo, kde ostré vlny řežou do skal na pobřeží, kde vítr neustává a kde platí právo silnějšího. Představme si ostrov Skagos, jenž ve svých syrových podmínkách rozehrává příběh blízce spjatý s vlivy a tradicemi původních obyvatel ostrova. Zdá se, že jde o místo naprosto svobodné, kde neplatí žádná z moderních terminologií, natož současných návyků. Ocitáme se v prostoru, který už kdysi dávno ztratil svůj význam a jeho odkaz byl nadobro zapomenut. Skagos jsou těmi, kdo vzpomínky na něj vyvolávají. Se vším přesvědčením a hloubkou. Znovu v těsném spojení s naturální podstatou ostrova a také s lidmi, co na něm žijí. Ti jsou zase těsně spjatí s myšlenkou kanibalismu... Inu, jak se říká u nás na vsi, silnější pes mrdá.

 

Zatím druhá velká nahrávka těchto příznivců atavismu je už rok stará záležitost, přesto bych nerad, aby zcela netknuta zapadla do historie. Byla by to škoda, protože její odkaz umí zasáhnout a povolit uzdu fantazie. Vymaníme-li se z myšlenek na krásné, ovšem pro normálního smrtelníka poměrně nepříjemné prostředí, ocitáme se na hudebním poli black metalu, ze kterého podstata kapely vychází. Jeho přírodní vyznění je velmi často doprovázeno prvky šamanství a různě položených vokálů, které vedle ambietních ploch suplují éterickou filosofii nahrávky. Prostor dostanou akustické nástroje, ovšem charakterizovat hned jejich význam v ostrovním způsobu života jako folkový, by bylo dost nešťastné. Ze spojení všech nálad a prvků je důležité si odnést jedno - pocit na bázi mystického prožitku v uzavřené komunitě a daleko odsud. V přítomnosti chatrných stavení lemujících vystupující les z chladné mlhoviny, starobylých symbolů a projevů živelného chování.

 

Anarchic je deskou, jenž se ocitá jak v hladině snění a zastřených představ, tak v nekompromisních poryvech black metalu. S polohou vyklidnění i krvavých výlevů pak Skagos pracují na ploše přesahující jednu hodinu a celkově by bylo vhodné je doporučit především vnímavým duším. Třeba těm, kteří si libují v horském prostředí, kde nadmořská výška odděluje zeleň od prázdných zasněžených planin a přitom považují za nutné mít sebou, vedle pevných pohorek a hltu vody, i přehrávač s téměř neopracovaným metalem. Po stránce dynamického rozmezí se album dotýká kladných hodnot a zní opravdu příjemně, přitom ruku v ruce s nutnou špínou za krkem a flusem pod nohou.

 

Blackmetalové kaskády pramenící ze severoamerických lesů jsou důvěrně známým zaškatulkováním naturálně se prezentující černoty. Některé snahy vyjdou vniveč, některé jsou trapné až běda, ale jsou tu projekty jako Skagos, ke kterým lze vzhlížet s uspokojením a klidem na duši. I přes jistou náklonost k "vlkům na trůnu", kterou bych si nebral tak moc k srdci, neboť to kazí výhled jinam. Anarchic je působivá nahrávka rozdělená do několika částí (záleží na tom, jaký formát máte k dispozici). Album pojímající chlad nenávisti, stejně jako šepot stromů vtělený do úst staré šamanky. Sžít se s ním, znamená být úplně jinde, ztracený a o samotě. A hlavně rád.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky