Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Skaphos - The Descent

SkaphosThe Descent

Garmfrost29.4.2026
Zdroj: mp3, promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Motiv II A.N.C.
VERDIKT: Při poslechu The Descent můžeme vychutnávat vedle hororové atmosféry inspirované Lovecraftem, chytrých nápadů a dobrého muzikantství slušné množství groove nátlaku a brutálních výjezdů.

Když mi v mailu přistála v nové várce promíček od Les Acteurs de l'Ombre Productions také The Descent od Skaphos, napadlo mě, zda se nejedná o jinou kapelu stejného jména, jejíž poslední počin Cult of Uzura stále poslouchám a rovněž na něj psal před cca třičtvrtě rokem recenzi. Album tehdy vydali pod hlavičkou indického vydavatelství Transcending Obscurity Records, nicméně o pár měsíců je jisté, že se Skaphos upsali agilnímu lokálnímu draku. Cult of Uzura a The Descent nedělí ani rok, kapela je zastoupena novým labelem, což vzbuzovaly obavy, zda se jedná o tvůrčí přetlak či uspěchanost…

 

Skaphos si na Cult of Uzura našla svoji tvář a ve stejném duchu pokračují i na The Descent. Zajímavostí beze sporu je, že se jedná o skladby z prvních dvou alb – Bathyscaphe a Thooï. Z každého čtyři zářezy. Všechny jsou přepracované, znovu nahrané a zremixované. Výsledek nezní vůbec špatně a jak jsem psal výše, album výrazově navazuje na Cult of Uzura. Příznivcům aktuálního ražení Skaphos by takový krok mohl udělat radost.

 

skaphos

 

Co říct neznalému tvorby svébytných Skaphos? Začal bych představením kapely, která si za poměrně krátký čas stačila vytvořit slušné renomé. Libuje si v mixování hrubého death metalu s dissonantím blackem a schopností vytvořit silnou atmosféru. Je evidentní, že ve výborné kondici je kapela už od svých počátků. Což jsem před lety zjistil na jejich koncertě v brněnské Melodce.

 

Podobné kroky pokaždé hejtuju a vyhýbám se podobným nahrávkám. Beru je jako prázdné mlácení staré slámy. Nicméně v případě The Descent své názory zřejmě zreviduji. Album je dobře živé, správně extrémní a skvěle záživné. Jestli to chápu správně, skladby dostaly nové názvy, a netuším, zda i texty jsou nové, nebo je změna pouze v jazyce. Ať je to, jak chce, nový kabát skladbám velice sluší. Sice ubylo původní černoty a přibylo hutné robustnosti, ale výsledek stojí za hřích. Úvodní Nese Ende album otevře hřmotnou úderností a pestrou perkusoidní rytmikou. Kdo potřebuje přirovnání, nechť si pomůže vytyčením hranic v podobě Behemoth, kdyby ti holdovali disonanci a mnohem větší brutalitě. Skaphos se daří vytvářet hororovou atmosféru a vnímavému obdivovateli hráčské i tvůrčí šikovnosti předloží přehršel zajímavých momentů. Kytary jsou protkány akustickými stopami, basa netvoří pouhé tvrdé křoví a ani bicí nejsou pouze do počtu. Původní znění nebylo takhle honosné. Hodně se měnilo a vylepšovalo. Divokost a zběsilost však zůstala zachována.

 

Na albu, které posluchače neterorizuje přehnanou stopáží můžeme vychutnávat vedle hororové atmosféry inspirované Lovecraftem, chytrých nápadů a dobrého muzikantství slušné množství groove nátlaku a brutálních výjezdů. Podotýkám, že v převaze je tvrdost a komplexnost, s jakou se do nás skladby staršího data pouští.

 

Nálada, odstíny i námět artworku ve své podstatě navazuje na Cult of Uzura než na černobílé obálky prvních alb. Z front coveru na nás zírá podmořské monstrum. Logo kapely i font písma je sladěný s motivem. Celý obal je pastvou pro oči. A to jsem ještě neviděl vnitřek bookletu.

 

Skaphos v náruči nového vydavatele tedy nečeří pouze starou vodu, ale podařilo se jim vytvořit zajímavé ohlédnutí za svou minulostí a dát ji díky aktuálním možnostem novou tvář. Nemyslím si, že by tento krok musel za každou cenu pohoršovat starší fans kapely. Určující bude následující a už snad zcela nový materiál. Hrátky s The Descent mě potěšily, pobavily… Ale už se těším na věci příští.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky