Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Skeleton - Skeleton

SkeletonSkeleton

Victimer27.8.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Skeleton otevírají zatuchlé hroby a obcují ve jménu starého metalu bez důkladného mytí předkožky.

Stará hesla od starých bran k dobrodružství a staré pořádky vůbec. Se Skeleton se vrátíme o hezkých pár let zpátky, projdeme se po hřbitovech a ruinách hradů, mrkneme, kdo je na nich doma, budeme z nich hrdě kynout, stejně jako jenom těžce smývat svou pouliční minulost. Budeme, co jsme kdysi dávno byli. V džísce a se sepraným tričkem ale nepůjde jen o blbé retro a zvětralý lahváč na dva hlty. Na podobné úvahy jsou Skeleton až moc dobří!

 


Osobní náklonnost k výčtu nových a neokoukaných kapel ze stáje 20 Buck Spin se proměnila v čirou závislost. Často tam slídím a projíždím katalog, zapínám bandcamp a dělám si poznámky. Nejen death metalem a jeho zvýšenou technickou úrovní je člověk živ, nic se nepokazí ani starým dobrým výplachem, ve kterém se vzorně míchá kus ocelové hrdosti s kemrem na nespláchnutém chodníku. Skeleton jsou objevem posledních týdnů a všechno tohle mají v sobě. Ještě předchozí EPko Pyramid of Skull rubalo hardcore/punk, ale debutová deska je víc metalová, řekněme na pomezí blacku a thrashe, a nese svůj ranec hrdého hroziče s původním šněrováním. Skeleton jsou klasika. Přímočará, ostrá, krátká a přitom kompozičně přitažlivá. Bez kliček a balancující na hraně starého metalu a punku. Toho je o poznání méně, ale ani na něj se úplně nezapomnělo.


Ale proč se vlastně starat o styly... Tohle je 27 minut bez vytáček, pěkně postaru a je trošku jedno, která skladba je víc black, nebo ostřejší heavík se špínou za nehty. V souvislosti s touto deskou mě napadají jména jako Venom, Sodom a Darkthrone, a to bez nějakého většího přemýšlení. To v době poslechu stejně není na hlavním programu dne. Skeleton zkrátka pustili svůj hardcore víc k vodě a dali tomu randálu ocelové chrániče vyžilého metalisty.


Stopáž alba a rychlé thrashující riffy úvodních dvou skladeb směřují první dojmy k rychlopalné destrukci těla i mysli, ale tahle deska není jenom o rychlosti. Už následující The Sword dává tušit, že bude čas zpomalit, zpřehlednit a kovat víc na jistotu, než abychom za chvíli zjistili, že už jaksi nejsme při síle. Skeleton umí svými riffy zabloudit až někam do hard rocku a nebojí se melodií, ani lehké melancho-bojové nálady, kdy je potřeba se dívat divoké sani přímo do očí. Pěst je zaťatá a plameny lemující cestu dávají tušit, že vzdávat se nebudeme. Klišé jak prase, ale v případě Skeleton je ten starý metal prostě nádhera slyšet. Jsou tu šlehy jako At War, A Far Away Land nebo Turned To Stone, které mají všechny tyhle aspekty v sobě, jen každá trochu jinak a s jiným pořadím hodnot. A poslední věc Catacombs je další důkaz, že Skeleton jsou špinavci, ale epičtí a věrní až za hrob.

 


Je to sotva půlhodina, ale na téhle desce je všechno! Je ideálně zahraná a nadopovaná energií tak, aby se člověk ani chvíli necítil sám a odstrčen. Kdo v těchto hudebních končinách vyrostl a již za mlada kynul ze skal a hrozil nebesům, jistě si vzpomene, jak byl o dvacet kilo lehčí a viděl víc do dálky. Dnes pupkatý a obrýlen může stanout na stejné skále a pokud se pod ním ostroh neurve, znovu a hrdě zatnout pěst a prohlásit nebesa za prokletá a nehodná jeho životního postoje. Skeleton v něm opětovně zažehnou oheň, jsou z nich v tomto ohledu noví machři v oboru.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 27.8.20 18:01odpovědět

Šlape to parádně, naživo bych si to dal hned. Jako milovník klasické fantasy si dost užívám ty texty "Ve vzdálené krajině, se svým mečem po boku, umřu v boji." Všechno důležitý řečeno.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky