Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dnes přicházím s recenzí na kuriózní album, vydané vlastním nákladem, které v roce 2016 působilo minimálně na Bandcampu jako neřízená střela. Tenhle hukot byl v jednu dobu vidět úplně všude a dost se o něm mluvilo. Po těch 4 letech jsem si řekl, že dozrál čas, abych o tom napsal. Bude to spíše než recenze jakési svědectví o tom, že jsem s deskou opravdu strávil hodně z toho času od dob, co vyšla. A že jsem zjistil, že není problém unést tíhu přes hodinu a čtvrt trvajícího deathcoreového nášlehu. Protože když je tam přesah, co zde znamená více než původní kořeny, člověk se nestačí divit.  Slice the Cake jsou zároveň i kapelou, která se ihned po vydání přelomového díla rozpadla. Tuto recenzi tedy lze brát jako jistou poklonu kapele, která si zasloužila lepší konec, než jaký ji potkal.

Slice the Cake od roku 2010 (EP Cleansed) postupně rostli, až stanuli před megalomanským konceptem, jaký předložili na svém posledním svědectví o své existenci. Koncept složitý, plný biblických odkazů, teologickou hříčku o hledání sebe sama, že jeho vysvětlení by dalo na článek minimálně stejného rozsahu, jako je tato recenze. Desce předcházelo intro s názvem Odyssey to the Gallows, 28minutová nálož, obsáhlý monolog ve velkém stylu a velmi dobře padnoucí obal se smyčkovým motivem. V ten samý měsíc to pak přišlo a člověk se sotva stíhal nadechnout.

Od druhé skladby začne, po průvodním slovu hlavního hrdiny, totální anihilace. Technické dostihy po hmatníku střídá neustálá riffovací řezničina, blast beaty, chrastící basa a všechny myslitelné polohy obou vřeštících hrdel. Stále velký důraz na melodické křivky, jakýsi neustálý tlak na „diváka“ skomírající duše, která neví kudy kam. Palba kopáků a nosné motivy to ženou ke třetí skladbě, která začne v opačném extrému. Vybrnkávání, postupný metalový nájezd, roste to, hodně motivů, velká nálož na osm minut. A to jsme sotva na začátku. Genialita Slice the Cake, především pak této konkrétní desky, tkví ve střídání / kontrastu celků s neutuchajícím tlakem na vaši pozornost. Jak byla druhá skladba extrémně rychlá, je třetí zatěžkaná a nasáklá krví, cítím z ní nervní osudová rozhodnutí.

Výstižnost desky lze shrnout jen když poodstoupíte a kouknete se na dílo kompletně celé. Skladby nijak nevybočují, řadu refrénů si zapamatujete, o řadě z nich budete vědět až na desátý poslech. Důležitý je koncept, celá ta nasáklost Divokým západem, klobouky, řezáním hrdel a krví. Neúprosnost, dávné hříchy a zla, co zlomí i nejhoršího desperáta a ten se začne bát i za bílého dne vlastního stínu. Do toho všeho se výborně propisuje i metalová složka a množství vyhrávek na akustiku, důraz na odér a pach doby, o které deska vypovídá. Však bájná doba Divokého západu byla především nemilosrdnou genocidou, plnou žárlivosti a chamtivosti, na míle daleko od mnohých filmových a knižních děl.

Deska Odyssey to the West je velmi barvitou přehlídkou současné moderní instrumentace, deathové pasáže střídá kapela s coreovými nátěry a typickými čistými refrény. Produkce zní moderně, hutně, metalově a zároveň i dostatečně prostorně, aby vynikla barvitá hra každého z členů. Od roku 2016 jsem nenašel žádné takové dílo, které by až v takovém rozsahu zpracovalo koncept s muzikou, která k němu dokonale pasuje. A proto jediné, co bych si dovolil zkritizovat je to, že se kluci nakonec rozhádali a kapela tím prakticky v původním složení skončila. Autorství skladeb, podíl na konceptu a muzice, předčasné vypuštění desky. Dle mého je to vše, na čem se dá i posléze nějak domluvit, tady to ale zjevně nevyšlo. Pod jménem kapely se přesto nadále něco děje, s čím přijdou, to si teď netroufám odhadovat. Tohle každopádně stálo za to (a nejen tato deska, i jejich předchozí díla).