Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sliming Spoon - Glass

Sliming SpoonGlass

Jirka D.29.7.2014
Zdroj: CD, 4-panelový digipak, promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Zasněné, silně atmosférické a přesto dramaticky neklidné album, u něhož je třeba jít pod povrch, hledat a klást na sebe nároky. Odmění se.

Začínající kapely to mají u mě jednodušší, nic od nich nečekám a mohou pouze překvapit. Sliming Spoon začínající kapela jsou, fungují od loňského roku, letos vydali svou debutní, krátce přes půlhodinky dlouhou nahrávku, od níž jsem nic nečekal a která mě v některých ohledech mile překvapila.

 

Začněme ale popořádku a na úvod si projděme některá zklamání, ať je máme za sebou. Prvním z nich je zpracování CD edice alba, v níž se patrně odráží nízký rozpočet v kombinaci s nejistým zájmem ze strany fanoušků a neochota kapely riskovat bohatší a tím i dražší provedení. Čtyřpanelový digipak bez jakýchkoliv dalších propriet sice není nijak vzácné řešení a uchylují se k němu i poměrně velcí hráči, ale jako omluva to prostě nestačí. Obdobně nevýrazný dojem ve mně zanechává grafika, která má ještě kousek cesty k minimalismu aktuálních OR, ale obdobně jako zpracování „LP“ ve mně vzbuzuje pocit, že některé dnešní kapely ve snaze najít zajímavé a neortodoxní řešení velmi snadno rezignují na alespoň základní řemeslnost a dobrý nápad nahrazují jakousi odbytou polovičatostí.

 

Kapela

 

Druhým a v mém pohledu zásadnějším problémem je zvuk nahrávky, který o sobě mnohé prozrazuje hned v úvodu první skladby, která vás svým nástupem uzemní značně nevybíravým způsobem. Při masterignu se někdo (zcela v duchu doby, ale jak už jsem někde psal, v duchu značně blbém) snažil o vysokou hlasitost, což se mu sice povedlo, ale na úkor alespoň minimální dynamiky konečného záznamu. Nahrávka je velmi plochá, unavující, hlas zpěvačky nesmlouvavě vytažený do míst, kde bych jej při zdravém stavu věcí nečekal a naopak údery bicích (především činely) jsou seřízlé a bez obsahu.

 

Pro příjemnější pocity musíme zacílit pouze na muziku a výše uvedené skutečnosti odfiltrovat. I zde ovšem nebude pořízení jednoduché a při prvotním, v horším případě povrchním seznamování může pocit jakési unylosti či zpomaleného a zjednodušeného Guano Apes naskočit celkem snadno. Na rovinu je třeba napsat, že deska „Glass“ není ani o muzikantské složitosti, ani o velkých nápadech, ale především o atmosféře, se kterou Sliming Spoon kouzlí překvapivě obstojně. Příčiny můžeme hledat jednak u ležérního (v dobrém smyslu) hlasu zpěvačky Patty, a druhak u skladatelské zručnosti, která se právě s vokálním projevem skvěle doplňuje a po celou tak dobu mám dojem, že obojí je vzájemně šité na míru velmi zodpovědně.

 

CD

 

Album se vpřed ubírá pozvolna až ospale, ale i v takto úzkém manévrovacím prostoru neztrácí Sliming Spoon smysl pro dramatičnost a dynamický vývoj kompozic. Ať už jde o nápadité rytmické změny nebo o skutečně silné refrény (které ale nenáleží do kategorie lidových popěvků, nýbrž jsou logickým a emotivním vyvrcholením předchozích pasáží), kapela dokazuje svou tvůrčí jistotu a smysl pro ucelenou a logicky poskládanou píseň. Následek je ten, že „Glass“ se poslouchá opravdu dobře a v mezích stanovených výrazem kapely jde o velmi zdařilou práci. K energii a barevné paletě Guano Apes nebo PJ Harvey je to kousek cesty, ale teď se tu bavíme o začínající kapele. A té lze leccos prominout.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky