Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Smokemaster - Smokemaster

SmokemasterSmokemaster

Jirka D.19.4.2020
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku (# TON067) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Smokemaster to mají rádi retro a nejsou sami. Je jich moc. Jsou jedněmi z těch moc.

Vždycky když čtu v popisu kapely, že se inspirovala u Pink Floyd nebo The Doors, nevím, jestli z toho mám mít radost (jsou to jedny z mých největších srdcovek), nebo se obávat nejhoršího. V případě Smokemaster jsou v zaslaných informacích uvedena obě jména a jelikož kapela pochází z Německa, dopředu jsem tušil, že platit bude spíš ta verze o průseru. Možná mám trochu zkreslené vidění reality v tom, že z tohoto směru mi chodí k recenzím věci právě tohoto typu a za ty roky jsem nabyl neodbytného pocitu, že podobných kapel navlečených do květinových košil a snažících se probudit generaci hippies, je v téhle láskou a solidaritou přetékající zemi strašně, strašně moc.

 

No a pak jsem začal pátrat po internetech, co a jak se to má s touto kapelou, a nešel jsem tohle video, které kromě toho, že je na aktuální německé poměry a nálady překvapivě multikulturně čisté, je především naprosto a zcela střízlivé. Tedy až na jednoho vlnícího se hipíka, který jediný má moje sympatie (nejen proto, že se až nebezpečně podobá jednomu členovi naší redakce), protože ten jediný pochopil, o co v psychedelickém rocku jde. Ti ostatní vyměnili psychedelika za bublifuk.

 

 

Problém všech těchto kapel imitujících klasický psychedelický rock je, že to dělají v úplně jiné době, v kulisách úplně jiných a odlišných společenských norem, a i když si ani zdaleka nemyslím, že by to měl být z jejich strany úmyslný podvod (dokonce věřím tomu, že to myslí naprosto vážně), z podstaty věci je to pouze hra. Hra na něco, co není, hra na někoho, kdo už je dávno mrtvý. A přesně z tohoto důvodu mám problém kapelám jako Smokemaster uvěřit byť jen jedinou notu.

 

V takovém případě je pak úplně jedno, že hudebně se místy není problém chytit, že skladba Ear of the Universe je skutečně dobrý psychedelic rock s výbornými klávesami, že hned následná Sunrise in the Canyon zavane Tarantinovskými soundtracky a má skvělou atmosféru ovoněnou americkým západem. Smokemaster v tomto ohledu hrají a skládají docela dobře a výsledná muzika by mohla být slušnou omluvou jejich zjevné a vlastně i přirozené naivity. Ostatně nejsilnější položka playlistu teprve přijde a je jí Astronaut of Love, kde jakoby se potkala psychedelie The Doors s podladěným zvukem Sleep a je to neskutečná jízda s výjimkou hlasu, který se snaží strefit do osudovosti Jima Morrisona tak vehementně, že je to na pár facek. Naproti tomu první Solar Flares a poslední Astral Traveller mi přijdou jako starší skladby, které kvalit ostatních nedosahují a řekl bych, že je to přirozený následek debutní desky, na kterou kapela poskládala většinu toho, co bylo zrovna k mání.

 

Viděno a slyšeno pouze v kontextu hudby, Smokemaster docela překvapují, ale stačí jeden pohled na nějakou jejich promofotku, a jednomu dojde, jak moc je to špatně. Jak moc je to imitace a divadlo pro děcka, která by sice chtěla ochutnat a zažít ten hříšný a omamný rock, ale současně si vůbec nezadat a neztratit nic ze svého morálního kreditu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky