Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Soen můžete mít buďto rádi, nebo je ... nemít rádi. Myslím, že nějaký polovičatý názor u nich nefunguje. Může za to specifické fluidum, které kapelu halí od jejího vzniku a na jehož síle se nejvíc podílí originální přístup k tvorbě. Tomu buď na chuť přijdete, nebo ne.

Letošní album s poetickým názvem Lotus je čtvrtým zářezem do pomyslné pažby jejich kariéry a hned zkraje se nebudu tajit svým názorem, že tím nejslabším. Pokud by to tak mělo jít dál, tak pro mě přestávají být zajímaví. Lotus rozkvétá velmi zvolna a něžně, bez okvětních lístků tvrdých riffů. Jeho život na hladině se houpá na vlnkách silných melodií, River, titulní Lotus a vlastně většina skladeb jsou silnými, emotivními kapitolami této kolekce. Rafička barometru nálad lítá kdesi nad hlavou a jedním slovem jde o silný zážitek. Lehká připomínka Anathemy v pozdním období není úplně daleko. Piáno spolu s táhlými tóny kytar doplňuje procítěný Joelův zpěv.

Otázkou je, co kdo od nové desky Soen čeká. Jestli to, co jsem vyjmenoval, posluchač vyžaduje, bude spokojen do sytosti. Užije si nadstandartní nášup krásné muziky. Hráči s citem a smyslem pro detail čarují s nápady a náladami, jako by měli celou studnu obojího. Není pochyb o tom, že Soen zůstávají i nadále atmosférickým zjevením, kterému se jen tak někdo nevyrovná. Pak jsou tu ale ti, kteří by rádi slyšeli ozvěnu Tool a s nimi všemožné technické finesy. Tihle budou zklamaní a patřím sem i já. Krátké, opakující se kytarové motivy odešly na věčnost a vystřídala je čitelná, nenáročná hmota, na které už toho nevídaného umění moc není. Snad s myšlenkou na svou jedinečnost kapela při skládání Lotus lehce usnula na vavřínech a přinesla "jen" obyčejné album nacpané atmosférickým rockem, který nevybočuje.

Tedy až na výjimky. Pasáže v Penance, Rival nebo Martyrs připomínají staré dobré časy Soen, plné počátečních gejzírů energie a hudební modelařiny. Nebo Opponent, sice to není odvaz jako kdysi na debutní desce Cognitive, ale pořád velmi slušná práce. Tvrdší kytara, pod pokličkou pobublává kejda nezbedných a neučesaných šotků, kteří by rádi ven. Tempo vás tlačí do zad a není snadné v klidu posedět. Samozřejmě někdo namítne, že byli ve svých začátcích příliš ovlivněni zmíněnými Tool, ale mě to nevadilo a pořád to bylo lepší než současná rozmělněnost bez jasných kontur, ve které se i zpěv stává nudnou jistotou.

Minulá Lykaia byla taky hodně jemná, ale chytla mě za srdce mnohem víc. S letošní deskou si nevím rady a ani nemám chuť se s ní příliš babrat. Pustím si River ke spaní a dobrou v lepších časech.