Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dlouho jsem váhal, zda nový počin švédských melodiků Soilwork Övergivenheten recenzovat mám či nemám. K této dříve dosti progresivní bandě holdující melodické odnoži death/thrash metalu mě pojí letitá náklonnost, ale s jejich nahrávkami se to má jak na houpačce. Lepší, horší, nic moc, geniální, stagnující… Všechny pojí bravurní instrumentace a bez debat vynikající zpěvy Björna „Speeda“ Strida. To se už asi nezmění. Aktuální řadovka s jednoznačným slovem mnoha významů Opuštění je toho důkazem.

Je až s podivem, že od Verkligheten uběhly tři roky. Nestihl jsem ji ani oposlouchat. Björn s Davidem Anderssonem se v mezičase věnoval stále věhlasnějším The Night Flight Orchestra a objevil se v melodeathovém all-star projektu Act of Denial. Což samozřejmě vede ke srovnávání a přirovnávání. Zatímco se pánové v TNFO věnují parádnímu retro/rock/popu, v Soilwork se i přes veškeré inspirace a vlivy stále drnká na energetičtější strunu.

Zamýšlel jsem se nad současnou tvorbou Soilwork, přemítal, zda se stále motají v kruhu, či hledají cestu ven. Obával jsem se, že touhám po starých zlatých časech podlehnou i oni, nicméně to zatím vypadá, že návraty kamkoliv se nekonají. Styl Övergivenheten se již nenese v melodeathovém či thrashovém módu, byť jeho odstíny v mozaice novinky k naleznutí jsou. Nosným pilířem desky jsou melodie, hard rock a epická stavba skladeb. Jimi pak prochází progresivní výboje, i ohlédnutí nad svým mladým já v podobě řádného nářezu. Dřívější obavy, kdy kapela ztratila hitmakery a tvůrčí hybatele Petera Wicherse nebo Oly Frenninga či mistra rytmu a drtiče blan Dirka Verbeurena, že je se Soilwork ámen, nyní vyvstaly znovu, protože tvůrčím leaderem se sice stal i Speed, ale nejvýznamnější roli zastával David Andersson. Ten ovšem před pár dny zemřel... Čímž mu vzdávám hold a držím pomyslnou hodinu ticha! Jistou porci znamenitých nápadů samozřejmě je potřeba přičíst i klávesové opoře Svenovi Karlssonovi. Sylvain Coudret se tentokrát příliš neprojevil, nicméně jeho sólové vstupy např. v Harvest Spine v ničem nezaostávají za těmi Anderssonovými.

Album je opravdu dlouhé a nedivím se názorům, že pětašedesát minut někomu připadne příliš. Netuším však, kterou skladbu či její část bych odstřihl. Desku poslouchám na jeden zátah, užívám si její proměnlivosti i na první pohled dvě zbytečné instrumentálky jsou skvělým doplněním nálady. Většinou nahrávky zní střední tempa a Stridovy klenuté vokály. Nicméně ve skladbách Electric Again, Is It in Your Darkness, This Godless Universe nebo Golgata pánové dokazují, že ostrý metal stále umí podat s grácií a bez křečí. Naopak v Nous Sommer la guerre, Valleys of Gloam, Harvest Spine umí jemně zadrnkat na citlivější strunu, zatímco ve Vultures nebo Death, I Hear You Calling, jsou patřičně groove, ostří a razantně hard/rockoví. Desku uzavírá neskutečná epická On the Wings of a Goddess Through Flaming Sheets of Rain, ve které se všechny polohy spojí v jeden monolit, který se tak stává vrcholem Övergivenheten.

Soilwork opět neobjevili Ameriku, nestagnují však, jak jim bylo vyčítáno (oprávněně) poslední dekádu. Stalo se něco, s čím nebylo počítáno – Soilwork se hnuli z místa, aniž by významně změnili cokoliv ve svém rukopisu. Jejich muzika je znát na sto honů, ale díky příklonu k modernímu rocku změnu zaznamená i náhodný kolemjdoucí. Přemýšlím, že hodnocení je v mém případě zbytečné a matoucí. Pouze si ujasněme, že Övergivenheten je deskou výbornou, mnohobarevnou, kterou je radost poslouchat. Minimálně pro mou maličkost.