Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Solefald - Norrøn Livskunst

SolefaldNorrøn Livskunst

Jirka D.14.6.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Srovnávat Solefald v rámci scény je s ohledem na jejich specifickou hudbu dost složité, v kontextu vlastní tvorby mi Norrøn Livskunst lehce pokulhává. A nebo spíš nepřináší nic zásadního, čím by přepisovali kapitoly hudebních učebnic. Pro fanoušky kapely je tahle deska povinnou záležitostí a potvrzením, že rychlík do stanice blázinec jede dál, pro ty ostatní může představovat zajímavé zpestření jejich denního chleba.

Ani už nevím, kdy přesně jsem pojal úmysl napsat recenzi na nové album Solefald. Asi v době, kdy ještě nové bylo, teď už se listopad loňského roku jeví přece jenom jako hodně vzdálený měsíc. Čas utekl a i když jsem svůj úmysl měl stále na zřeteli, vždycky se našlo něco, co bylo třeba udělat dřív a rychleji a tak jsem tuhle desku před sebou koulel jak jeden hodně známý brouk svou kuličku. Konečně jsem se dokopal...

 

Norrøn Livskunst překlenulo celkem velkou mezeru v rámci diskografie, pokud teda někdo nebyl plně uspokojen nezvyklým soustem Circular Drain. Dvojice alb Red for fire (2005) a Black for death (2006) byla v té době posledním, co tahle vykutálená norská dvojice vytvořila a od toho času se čekalo. Čekalo se o to víc, že na tyto dva počiny mnozí hleděli skrz prsty a směr, kterým se Solefald vydali, některým úplně nesedl – reakce se různily, někdo chválil první díl, další zase ten druhý a názorů měl každý plnou kapsu.

 

Tvůrčí duo Lars Nedland a Cornelius Jakhelln přichvátalo s novinkou Norrøn Livskunst se západem loňského roku a jak už z názvu alba či jednotlivých skladeb vyplývá, uchýlili se s jedinou výjimkou ke svému domorodému nářečí. Marně teď na klávesnici hledám přeškrtnuté „o“, asi budu muset kopírovat hehe. Je pravda, že podobným směrem se ubírá stále větší množství kapel, pro které byla dřív angličtina něčím zcela samozřejmým a stejně tak i nové party zkoušejí prorazit se svou řečí. Nechci tu spekulovat o „trendu“ či jisté „cizokrajné zajímavosti“ nebo něčem podobném, pravda je, že se mi podobný směr líbí, i když s texty si většinou neporadím.

 

Oněch skladeb je na albu celkem deset a rukopis Solefald je v nich zřejmý. Někdy mám pocit, jakoby je vůbec nezajímalo dění v hudebním světě, jakoby si řešili pouze ten svůj, odlišný, fantaskní a originální. Přemýšlím, jestli lze novinkové album shrnout a popsat v nějaké krátké a jasné větě a docházím k tomu, že se mi to nepodaří. Stejně tak, jak se proměňuje hudba, musel bych já nabalovat větu za větou a tvořit složité souvětí, u kterého byste na konci nevěděli, co bylo napsáno na začátku. Musel bych psát o pomalých a zamyšlených skladbách (Song Til Stormen nebo Eukalyptustreet), těch rychlejších, celkem přímočarých kvapících (Norrøn Livskunst či jakémsi zaříkávacím, drásavém díle Stridsljod) nebo podivných experimentech s hostující zpěvačkou Agnet Kjølsrud. Stejně tak bych se musel zmínit o naprosto schizofrenní Vitets Vidd I Verdi, jejíž úvodní část připomíná tropický amok a která je skvělou, expresivní jízdou do doby, než se objeví Agnet. Její přítomnost je pro mě zničující... Tep se mi zklidňuje až během poslední Til Heimen Yver Havet. Hodně si užívám pro Solefald typický prvek / nástroj, kterým je saxofon a který nahrál jako již tradičně hostující Kjetil Selvik. Jeho lehkost v páté Eukalyptustreet navíc umocněná klavírem je skvělá, zklidňující, poetická. Jde vůbec o nejdelší skladbu na albu a o jednu z těch hodně zajímavých, ať už z pohledu zmíněných nástrojů, či zakomponování chorálů, které atmosféru písně prohlubují a činí bytostně naléhavou.

 

Album se mi v prvních dnech a týdnech poslechu zamlouvalo celkem hodně, i když hostující zpěvačku jsem nevstřebal nikdy. Zamlouvalo se mi svižné tempo, kterým se nahrávka ubírala vpřed, i jeho občasné zvolnění a vytříbené změny nálad, které mě neustále nutili soustředit mysl na poslech. Přesto se časem proměnilo, jak už to někdy chodí, a těch výborných pasáží zůstalo přece jenom méně. Na hladinu vyplavalo několik předvídatelných částí a postupů, především v oněch rychlých pasážích, které jsou v kontextu Solefald už nějaký ten rok známé a zcela u dna mi stále leží vřískání Agnety Kjølsrud – tohle není avantgarda, to dokáže zkazit celý den.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky