Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Velkoplošné brýle jsou zase v módě, evidentně i na Islandu, humanitně vzdělané intelektuálstvo se nezapře. Na Sóley se mi líbí její vizuální vklad, cit pro grafickou stránku svého hudebního díla (jakkoliv autorkou artworku není), smysl pro detail a samozřejmě její muzika. No a ona sama taky není k zahození. S brýlemi i bez.

Deska „We Sink“ vyšla už v roce 2011 u německého vydavatelství Morr music, letos se na svět dostala reedice v podobě gramofonové dvoudesky s doplněnými třemi skladbami oproti edici původní a vzhledem k časové disproporci je jasné, že na Echoes můžeme být  aktuální leda až letos. Obdobná disproporce je i mezi recenzí a onou deskou, protože – ač mám naposloucháno skutečně hodně – jsem chtěl dodržet pořadí: 1. koupit desku a 2. napsat recenzi. Nezdařilo se ani to, jsem mezek.

Sóley je především křehká dívka a jako taková tvoří křehkou hudbu, ke které je třeba přistoupit v patřičném rozpoložení a našlapovat lehce. Přesto mám dojem, že tahle hudební něha dokáže bez problému zastavit stokilového chlapa a donutit ho volit mírná slova a aspoň lehce se zastydět za své upocené triko. Baladický minimalismus „Smashed birds“, jasně, to je ona. A nejen ta. Jako správná sólová deska (Sóley jinak působí v kapele Seabear a projektu Sin Fang) má i „We sink“ výrazně vytažený vokál, i když posledního Leonarda Cohena nedostihuje. Střed jistí piano, akustická kytara a elektronický support v různém poměru sil a záda kryje řada zvuků a občas výbojně se tvářící bicí / beaty. Dle výčtu by se mohlo zdát, že nástrojů a zvuků je až dost, ale opak je pravdou – album působí velmi sevřeně a vytváří dojem čehosi malého, schouleného, co je třeba opatrovat a chránit. Přesto je třeba zdůraznit aranžérskou hravost a rafinovanost, schopnost pracovat se všemi linkami způsobem, který u takhle mladé umělkyně může budit údiv a respekt. Ale jsme na Islandu, takže jaképak copak.

Onu aranžérskou promakanost lze nahlížet i z kontextu předchozího EP (Theater Island, březen 2010), jehož tři skladby jsou připojeny na druhé desce, a z nichž jasně vysvítá umělecký posun Sóley směrem k barvitějším a v nikoliv širokých mantinelech otevřenějším aranžím. Nutno dodat, že zbylé tři skladby jsou na „We Sink“ rovněž, jen lehce přepracované.

Podobný posun lze vysledovat i v atmosféře desky, která je samozřejmě zabořena hluboko v melancholii stříknuté čímsi jako černým humorem (názvy skladeb jako „We will put her in two graves“, „About your funeral“, „Kill that clown“ nebo zmíněná „Smashed birds“ snad hovoří za vše), ale jakoby z té mlhavé deky prosvítalo cosi barevného a veselého, co dělá desku sice vážnou, ale přesto uvolněnou a hravou.

Řečeno souhrnně, „We Sink“ je velmi dospělá a vyzrálá deska a není divu, že reedice vychází tak brzy po prvním pressu, navíc v době, kdy fetišismus gramodesek graduje. Teď už zbývá jen zvednout zadek a jít si ji koupit.