Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Každý pořádný fanda domácího blacku zná nářezově čertovský projekt Solfernus. Kapela přichází s novým počinem po delší odmlce a evidentně je doslova nadržená vyvolat pořádné peklo na zemi. Ptáte se, co se změnilo za těch dvanáct let od vynikajícího předchůdce Hysteria in Coma? Všechno a nic zároveň. Změna hudebního stylu není tak markantní, ale zaznamená ji i ten, kdo slyšel tvorbu Solfernus pouze z rychlíku. Sestava je prakticky totožná, pouze za bicí nástroje místo Tomáše Corna usedl tlučmistr z Root, Paul Dread.

Kdo se při zmínce o změně stylu opotil, může zůstat klidný. Hudební složka je sice hodně barevná, rytmicky hravá, protkaná různými vsuvkami a obohaceními, ale nejen díky havranímu přednesu zůstává stále černá jako paměť opilcova. Je dobré ale přiznat, že i thrashovými sekanicemi je Solfernus živ. Vůbec kytarová práce je na Neoantichrist výborná, posouvající fošnu o pár pater výš. Užívám si parádní akustické vyhrávky, které se jako stříbrná nit vlní celou nahrávkou.

Album není vůbec dlouhé. Příjemných cca čtyřicet minutek je přesně tak akorát. Prožene se kolem vás jako uragán, pocuchá emoce a hurá pryč. Narvat flamengo hned na úvod blackové desky zní jako špatný vtip, ale ejhle, hezky vás navodí do omamné náladičky a vy nepřipraveni dostanete ránu přes čumák thrashově vzteklým uragánem. Dá se říct, že se v této skladbě ukáže progresivní duch desky. Tremola a blasty jsou střídány zneklidňující akustikou a podivně zlou atmosférou.

U mikrofonu se střídají Khaablus s Igorem a tak tomu je po celou dobu. Khaablus svým jedovatým sípotem je výborným protihráčem Igorovu krákání á la Abbath. Což neberte jako výtku. Mile mě překvapil a styl jeho přednesu je zajímavě chladný.  V Pray for Chaos se na chvíli objeví i Big Bossův baryton a pěvecky je tedy Neoantichrist velice pestré dílo. Přitom není ani trochu roztříštěné, jak by se mohlo zdát. Vše je hezky promyšlené a do sebe zapadající.

Album dokonale doprovází do bílé barvy hozený 16-stránkový booklet s obrázky Thomase Bruna a proložený fotkami členů v elegantní image s brýlemi. Zvukově se jedná o syrové dílo bez přílišných kudrlinek a výtek k němu moc nemám. Nic převratného se nekoná, ale to není zas tak potřeba, že? Jsem spokojený a skvěle se bavím. Je vidět, že si kluci dali na přípravě pořádnou práci a výsledek stojí za to. Neoantichrist je naplněn po okraj výborným muzikantstvím, zvukem i vizuální stránkou sbírky. I když ho nahráli zkušení harcovníci z odlišného spektra metalového universa, onu divokou zuřivost pojící se zvláštním nadhledem jim bez výhrad věřím.