Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K těmto severským kaubojům máme v redakci vřelý vztah. Kapela má aktuálně na kontě své sedmé album a my se hned o pěti z nich snažili napsat a podělit se o dojmy. To mluví za všechno. Sólstafir se za tu dobu stali velkou kapelou. Jednou nohou v undergroundu a druhou v mainstreamu. Proměna soundu, kterou za těch osmnáct let podstoupili, je skutečně zásadní a každý se s jejich vývojem sžíval po svém. Někdo ho následoval, někdo remcal, ale pořád se družil a true/pure sorta kapelu úplně zavrhla. Osmnáct let je hodně, a když srovnáme debut Í blóði og anda s novinkou, je to až neskutečné. Za svou hudební evoluci, která se jen tak nevidí, si Sólstafir zaslouží jednoznačně velký respekt.

V souvislosti s letošní sbírkou Endless Twilight of Codependent Love můžeme říci, že byla završena dospělost kapely. Během dospívání jsme si zvykali na o poznání křehčí výraz Sólstafir, kteří album od alba stavěli víc na emocích a celkově se víc mírnili. Dřevní energie se proměnila ve výpravné ságy, kterým pořád zůstalo dost špíny za nehty a opravdovosti. Ostrov zahalila mlha a divoké rubanice nahradily smířeně rockující riffy chlapských zpovědí. Poetika zkrotla, stala se přístupnější, estetika a magie ale nevyprchaly. Začala se však vkrádat otázka, jak dlouho to kapele může vydržet?

Jak jsem se zpočátku bránil minulé album Berdreyminn přijmout, o to víc jsem vsadil na trpělivost a ta mi nakonec otevřela cestu. Jen těch pochybností, jestli to vůbec půjde bylo najednou o dost víc. Patřily tam, Berdreyminn je pořád ta uťáplá šedá myška na břehu oceánu, ale nakonec se s ní docela hezky povídalo a některá místa lze považovat za kouzelná. Vztah neochladl, tak bych to charakterizoval. Přece jenom byl ale podvědomě na jakémsi ústupu a do mysli se vkrádal pocit, že by Sólstafir měli zabrat, nebo se v té mlze jednou ztratí a bude zle.

Ta chvíle podle mě přišla s Endless Twilight of Codependent Love. Nerad bych tu plýtval rozumy na téma, jak je novinka měkká, tvrdá nebo zase málo metalová. To je úplně mimo a pokud se nadále najdou takoví, co tohle řeší, možná by se měli nechat prohlédnout. Nebo se prostě konečně smířit s realitou a netahat sem sny. Na Endless Twilight of Codependent Love mi vadí úplně něco jiného. Jak se kapela na té minulé usadila a definitivně zvolnila, tak se snaží tuhle polohu zároveň prohloubit a zrovna tak ji probodat kontrasty. Asi aby to znělo co nejvíc jako Sólstafir. Snad... A tady si myslím, že Sólstafir nepochodili. Novinka zní rozmělněně, neurčitě a roztahaně, tentokrát kapela skladatelsky selhala. Neřekl bych, že zní váhavě, ale křečovitě, což je v tomto ohledu ještě větší zklamání.

Sólstafir pro mě překročili hranu, kdy se z magie stává laciná poezie, která je falešná a vlezlá. Novinka je deska pár povedených motivů a z nich podivně poslepovaný celek, který nedrží pohromadě. Navíc těch skutečně hezkých míst je na desce jako šafránu. Jsou až příliš často a necitlivě utínány dalším motivem a snahou rozeznít zas kousek jiné duše Sólstafir. Je to divné, nasekané... Chvíli to vypadá, že se člověk má čeho chytit a našel tu správnou cestu, ale ta se pak zase kamsi vytratí. Možná vlastně ani žádná není, což mě z celé novinky děsí nejvíc. Taky je tím ale celá záhada u konce.

Zastavil bych se u vokálu. Je to poprvé za celou dobu, co mi vadí. Barvou a emocemi se nijak nezměnil, pořád je to originál a Aðalbjörn Tryggvason tak, jak jej známe. Ale i ten působí místy nepatřičně. Aðalbjörn je na novince vůbec sdílný. Snaží se nás doprovázet po všech jejích místech, ale ne všechny má úplně zmáknuté, aby věděl co o nich říci. Pak to bohužel může vyznít až tristně. V těch nejklidnějších pasážích je to doslova jako když tahá kočku za ocas. A když v Her Fall from Grace dojde na na-na-ná... tak u mě Sólstafir prakticky dohráli. Na tohle mám silnou alergii. Desce vůbec nefunguje načasování, takže to schytává i vokalista. Někde ho vůbec není potřeba a až moc často se divím, jak jeho hlas nesouzní s hudbou. Do hloubky se nejde, je to těžká mělčina.

Je se čeho vůbec chytit? Jistě že je. Jen se musíme spokojit s málem a vychutnat si okamžiky, ne je spojovat. Moc se mi líbí vyklidněná aura spojení kytary a chrastivé elektroniky v Rökkur. Rozechvělá temnota, snad možný nový krok u jinak stoicky klidné a smířené produkce. I ona ale má jen krátkého trvání, skladba se nakonec přehoupne do polohy podbízivého kňourání. Závěr v podobě Úlfur mi přijde jako to nejlepší z celé desky. Snaží se gradovat, neodzívat to. I tady se ten děj jako by na chvíli zastaví, ale pořád je to v mezích normálu. Solidní věc. To je ale ve srovnání s minulostí kapely až urážka. V tom moři neupřímného žalu je skladba jako Dionysos malým zjevením. Snahou oživit tohle polomrtvé album. Docela jsem si zvykl na Akkeri, kde Sólstafir vystřídají snad všechny možné prvky sebe sama. Od klidné severské balady v náruči přírody, přes hard rockové brnění, až po syrový black vytáhnutý kdoví odkud. Je to slepenec několika skladeb v jedné, ale jak říkám... zvykl jsem si. Další výčet nemá cenu.

Poslechů jsem podstoupil moře, jako u každé dosud vydané desky Sólstafir. Pořád mě to bere a nenechává klidným. Tady jsem ale narazil. Endless Twilight of Codependent Love je patetická síla lásky zachycující Sólstafir jako v pohodlí dlící vypravěče, kterým dochází slova, ale ještě to sami neregistrují. Nebo o tom nechtějí nic slyšet. Jediné co je slyšet pořád, jsou ozvěny břehů ostrova, který umí být surově upřímný. Jsou to ale jen ozvěny. A slova o upřímnosti bych v souvislosti s novým albem Sólstafir nechal stranou. Tu jadrnou krásu smyl proud teplého pramene, tak nějak mi tahle deska zní. Je to zklamání.