Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sólstafir - Endless Twilight of Codependent Love

SólstafirEndless Twilight of Codependent Love

Victimer26.11.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Endless Twilight of Codependent Love = patetická síla lásky a rozpadající se autentičnost Sólstafir. Zatím jejich neslabší deska.

K těmto severským kaubojům máme v redakci vřelý vztah. Kapela má aktuálně na kontě své sedmé album a my se hned o pěti z nich snažili napsat a podělit se o dojmy. To mluví za všechno. Sólstafir se za tu dobu stali velkou kapelou. Jednou nohou v undergroundu a druhou v mainstreamu. Proměna soundu, kterou za těch osmnáct let podstoupili, je skutečně zásadní a každý se s jejich vývojem sžíval po svém. Někdo ho následoval, někdo remcal, ale pořád se družil a true/pure sorta kapelu úplně zavrhla. Osmnáct let je hodně, a když srovnáme debut Í blóði og anda s novinkou, je to až neskutečné. Za svou hudební evoluci, která se jen tak nevidí, si Sólstafir zaslouží jednoznačně velký respekt.


V souvislosti s letošní sbírkou Endless Twilight of Codependent Love můžeme říci, že byla završena dospělost kapely. Během dospívání jsme si zvykali na o poznání křehčí výraz Sólstafir, kteří album od alba stavěli víc na emocích a celkově se víc mírnili. Dřevní energie se proměnila ve výpravné ságy, kterým pořád zůstalo dost špíny za nehty a opravdovosti. Ostrov zahalila mlha a divoké rubanice nahradily smířeně rockující riffy chlapských zpovědí. Poetika zkrotla, stala se přístupnější, estetika a magie ale nevyprchaly. Začala se však vkrádat otázka, jak dlouho to kapele může vydržet?

 


Jak jsem se zpočátku bránil minulé album Berdreyminn přijmout, o to víc jsem vsadil na trpělivost a ta mi nakonec otevřela cestu. Jen těch pochybností, jestli to vůbec půjde bylo najednou o dost víc. Patřily tam, Berdreyminn je pořád ta uťáplá šedá myška na břehu oceánu, ale nakonec se s ní docela hezky povídalo a některá místa lze považovat za kouzelná. Vztah neochladl, tak bych to charakterizoval. Přece jenom byl ale podvědomě na jakémsi ústupu a do mysli se vkrádal pocit, že by Sólstafir měli zabrat, nebo se v té mlze jednou ztratí a bude zle.


Ta chvíle podle mě přišla s Endless Twilight of Codependent Love. Nerad bych tu plýtval rozumy na téma, jak je novinka měkká, tvrdá nebo zase málo metalová. To je úplně mimo a pokud se nadále najdou takoví, co tohle řeší, možná by se měli nechat prohlédnout. Nebo se prostě konečně smířit s realitou a netahat sem sny. Na Endless Twilight of Codependent Love mi vadí úplně něco jiného. Jak se kapela na té minulé usadila a definitivně zvolnila, tak se snaží tuhle polohu zároveň prohloubit a zrovna tak ji probodat kontrasty. Asi aby to znělo co nejvíc jako Sólstafir. Snad... A tady si myslím, že Sólstafir nepochodili. Novinka zní rozmělněně, neurčitě a roztahaně, tentokrát kapela skladatelsky selhala. Neřekl bych, že zní váhavě, ale křečovitě, což je v tomto ohledu ještě větší zklamání.

 


Sólstafir pro mě překročili hranu, kdy se z magie stává laciná poezie, která je falešná a vlezlá. Novinka je deska pár povedených motivů a z nich podivně poslepovaný celek, který nedrží pohromadě. Navíc těch skutečně hezkých míst je na desce jako šafránu. Jsou až příliš často a necitlivě utínány dalším motivem a snahou rozeznít zas kousek jiné duše Sólstafir. Je to divné, nasekané... Chvíli to vypadá, že se člověk má čeho chytit a našel tu správnou cestu, ale ta se pak zase kamsi vytratí. Možná vlastně ani žádná není, což mě z celé novinky děsí nejvíc. Taky je tím ale celá záhada u konce.


Zastavil bych se u vokálu. Je to poprvé za celou dobu, co mi vadí. Barvou a emocemi se nijak nezměnil, pořád je to originál a Aðalbjörn Tryggvason tak, jak jej známe. Ale i ten působí místy nepatřičně. Aðalbjörn je na novince vůbec sdílný. Snaží se nás doprovázet po všech jejích místech, ale ne všechny má úplně zmáknuté, aby věděl co o nich říci. Pak to bohužel může vyznít až tristně. V těch nejklidnějších pasážích je to doslova jako když tahá kočku za ocas. A když v Her Fall from Grace dojde na na-na-ná... tak u mě Sólstafir prakticky dohráli. Na tohle mám silnou alergii. Desce vůbec nefunguje načasování, takže to schytává i vokalista. Někde ho vůbec není potřeba a až moc často se divím, jak jeho hlas nesouzní s hudbou. Do hloubky se nejde, je to těžká mělčina.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/solstafir%202020.jpg


Je se čeho vůbec chytit? Jistě že je. Jen se musíme spokojit s málem a vychutnat si okamžiky, ne je spojovat. Moc se mi líbí vyklidněná aura spojení kytary a chrastivé elektroniky v Rökkur. Rozechvělá temnota, snad možný nový krok u jinak stoicky klidné a smířené produkce. I ona ale má jen krátkého trvání, skladba se nakonec přehoupne do polohy podbízivého kňourání. Závěr v podobě Úlfur mi přijde jako to nejlepší z celé desky. Snaží se gradovat, neodzívat to. I tady se ten děj jako by na chvíli zastaví, ale pořád je to v mezích normálu. Solidní věc. To je ale ve srovnání s minulostí kapely až urážka. V tom moři neupřímného žalu je skladba jako Dionysos malým zjevením. Snahou oživit tohle polomrtvé album. Docela jsem si zvykl na Akkeri, kde Sólstafir vystřídají snad všechny možné prvky sebe sama. Od klidné severské balady v náruči přírody, přes hard rockové brnění, až po syrový black vytáhnutý kdoví odkud. Je to slepenec několika skladeb v jedné, ale jak říkám... zvykl jsem si. Další výčet nemá cenu.


Poslechů jsem podstoupil moře, jako u každé dosud vydané desky Sólstafir. Pořád mě to bere a nenechává klidným. Tady jsem ale narazil. Endless Twilight of Codependent Love je patetická síla lásky zachycující Sólstafir jako v pohodlí dlící vypravěče, kterým dochází slova, ale ještě to sami neregistrují. Nebo o tom nechtějí nic slyšet. Jediné co je slyšet pořád, jsou ozvěny břehů ostrova, který umí být surově upřímný. Jsou to ale jen ozvěny. A slova o upřímnosti bych v souvislosti s novým albem Sólstafir nechal stranou. Tu jadrnou krásu smyl proud teplého pramene, tak nějak mi tahle deska zní. Je to zklamání.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 26.11.20 9:40

Oni v tuhle dobu snad vůbec neuměli používat skleničky, protože i na pódiu tam do sebe pravidelně nalejvali Jacka přímo z lahve. Zejména Trygvasson měl tehdy tu svoji obvyklou pózu, kdy se opíral o mikrofon s permanentně zapálenou cigaretou, flaška v druhý ruce volně podél těla a celej ten jejich étos vzdáleného strhaného křiku se mu dal dost věřit. Byla to jiná doba. U Gummiho už mám dlouho napsaný, že bych měl projít ten jeho hudební projekt, co založil po kopačkách ze Solstafir - Katla.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

T. / 15.12.20 19:25odpovědět

Normální Solstafir, není to zase tak špatné, jen ta délka. Človět musí mít tu správnou náladu.

Radek / 26.11.20 12:50odpovědět

Stačily mi ty dva singly a chuť na celou desku mě přešla. Do předchozího počinu jsem se dostával dost dlouho, ale nakonec jej přijmul. Ale Sólstafir, při nichž mi běhal mráz po zádech, při kterých jsem byl odnášen z pryč z metropolitního lesa do chladné divočiny Islandu, to pro mě skončilo na albu Ótta. Další kapela bohužel přesluhuje. Škoda, že interpreti jdou po penězích, místo toho, co by ukončili svou pouť. nebo alespoň pozastavili. není přece třeba vydávat pořád dokola alba.

Bodin / 26.11.20 12:27odpovědět

Zkoušel jsem u sebe změnit názor, leč s dalšími pokusy o poslech musím suše konstatovat, že je to nuda. Od kapely, která měla zásadní vliv na můj hudební vkus velká bída.

Lomikar / 26.11.20 8:05odpovědět

Sólstafir pro mě byli jednou z nejzásadnějších kapel v mém hudebním rozvoji a Masterpiece of Bitterness je pro mě stále jednou z nejsilnějších desek, co jsem kdy slyšel. Zde jsem se téměř nedostal přes první vypuštěnej singl. Přišlo mi až trapný, jak v něm vykrádají úplně suše a bez života svoje starší postupy a dodávají si na vážnosti tím, jak je to dlouhý. Tu změna k tomuhle neinspirativnímu průměru lze navíc celkem přesně vystopovat ke chvíli, kdy kapela vyhodila bubeníka Gummiho a zbytek nastoupil alkoholovou odvykačku. V odmašťovně pak buď úplně ztratili hranu nebo si zvykli na nějaký tlumící prášky, se kterýma je člověk tak nějak nepřirozeně spokojenej se světem a proto celá ta jejich vylhaná melancholie působí hrozně vylhaně a nevěrohodně. Jo a naprosto souhlasim s Bhutem ohledně Fjary.

Jirka D. / 26.11.20 8:22odpovědět

Na Gummiho si pamatuju po koncertě v Prahe v roce 2013. Stál tam s flaškou vína v ruce a byl moc milej. Tehdy jeli šňůru ke Svantir Sandar a Gummi se mi zvěčnil na vinyl. Škoda ho.

Lomikar / 26.11.20 9:40odpovědět

Oni v tuhle dobu snad vůbec neuměli používat skleničky, protože i na pódiu tam do sebe pravidelně nalejvali Jacka přímo z lahve. Zejména Trygvasson měl tehdy tu svoji obvyklou pózu, kdy se opíral o mikrofon s permanentně zapálenou cigaretou, flaška v druhý ruce volně podél těla a celej ten jejich étos vzdáleného strhaného křiku se mu dal dost věřit. Byla to jiná doba. U Gummiho už mám dlouho napsaný, že bych měl projít ten jeho hudební projekt, co založil po kopačkách ze Solstafir - Katla.

Bodin / 26.11.20 12:56odpovědět

Katla mě totálně odrovnala aktuální novinkou.

Rawelon / 26.11.20 14:14odpovědět

Totální souhlas. Hlavně druhá polovina nastavuje správně islandskou atmosféru. Letošní Sólstafir 6/10 při dobré vůli, Katla 9/10.

Bhut / 26.11.20 7:43odpovědět

Skutečně nejslabší článek řetězce jejich alb. Už minulá deska naznačovala, že ta podmanivá krása, která se naplno roztančila u Köld je fuč. Tady není mnoho z toho, co mě na kapele vždycky bavilo a činilo z ní jedinečnou entitu. Vadí mi třeba i zvuk bicích, které mi přijdou takové bez rozměru. Fakt škoda. V polici to sice už mám, ale do palice to tak vehementně rvát nebudu. Jo a po těch letech už mi leze krkem i taková Fjara, stejně jako třeba Nothing Else Matters, Smoke On The Water, Smells Like Teen Spirit a podobné.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky