Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sólstafir - Hin helga kv​ö​l

SólstafirHin helga kv​ö​l

Jirka D.2.1.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Určitě lepší než minulé a při troše snahy hledat snad i místy snesitelné album, byť argumentů proti nabízí víc než dost.

Minulé album Endless Twilight of Codependent Love kolega Victimer označil za zatím to nejslabší, co Sólstafir vydali, a když jsem se teď k němu po těch čtyřech letech vracel čistě z důvodu kontextu pro aktuální recenzi, musím mu dát zapravdu. Problém ho doposlouchat je zahájen hned úvodní skladbou a vnitřní souboj „vypnout / nevypnout“ člověka provází celou hrací dobu, která je za mě ne-sku-teč-ně dlouhá. Touto nahrávkou v mém případě vyvrcholil proces ústupu kapely z mého zorného pole, který začal už deskou Ótta v roce 2014, což někdo naopak může považovat za milník, od kterého zcela naopak kapela zahájila cestu do přehrávačů mnoha nových posluchačů. Proč ne.

 

Moje těžiště leží hluboko v minulosti mezi lety 2005 až 2011 a trojice tehdy vydaných alb za mě definuje to, co považuju (možná mylně) za podstatu Sólstafir. Celé tohle krásné období vyvrcholilo v březnu 2013 v pražském klubu Hoodoo, kde jsme po koncertě s Gummim vedli filozofickou debatu na téma, jestli na Islandu má člověk jinou životní šanci než být umělcem nebo rybářem. Gummi s flaškou vína v ruce, ze které mu bylo zatěžko nalévat do sklenice, a tak ji lil rovnou do sebe, se smál a říkal, že něco na tom bude. Ale asi si ze mě stejně dělal prdel. Od té doby mám ve sbírce TENHLE krásný kousek a vzpomínku na staré dobré časy. Pak se ale změnila spousta věcí, zvuk Sólstafir se posunul mnohem blíž k post-rocku, kapela se začala prezentovat jako hodně zamyšlená, proslavila se, podepsala u velkého labelu, falešný Tryggvasonův zpěv najednou začal mnohem víc vadit a Gummi hraje hodně zajímavou muziku v projektu Katla.

 

Sólstafir band

 

Nová deska Hin helga kvöl mě zastihla docela nepřipraveného a pustil jsem si ji vlastně jen ze staré známosti. Oproti té předchozí přichází s mnohem kratšími a přímočařejšími skladbami, tedy aspoň ve většině případů. Jednoznačnou předností je poznatelný a jedinečný sound kapely, který se nikam nevytratil a stále je výsostný trademark téhle čtveřice. Melancholie a takové krasosmutnění úvodní skladby Hún andrar je sice dávno vypelichaný model bez jakýchkoliv náročnějších ambicí (bože ty bicí…), ale budiž, když není nic horšího, lze to přežít. Druhá, titulní skladba řízne do živého metalovějším zvukem a ano, je to jeden z důvodů, proč jsem téhle desce jako celku dal řekněme víc než málo šancí. Zaznívají z ní staří dobří Sólstafir, byť s nějakým budováním atmosféry si příliš násilí nedělají. A pak už je to slabší.

 

Blakkrakki je takový jednoduchý popěvek, navíc s videoklipem, který vypadá jak nějaká karikatura na Red Fang, a strašně rychle se dostane do kategorie „ještě jednou a jdu něco rozmlátit“. Stejně tak pokusy o Pink Floyd v podobě Sálumessa, ve kterých celkem přirozeně ze rtů splyne is there anybody in there?, jsou přesně z té kategorie skladeb Sólstafir, které mě od nich úspěšně odklonily. S Vor ás je to tak napůl a v případě Freygátan rozumím Victimerově povzdechu, že má problém desku doposlouchat do konce. Tady totiž končí veškerá sranda, protože Tryggvason doprovázený klavírem zní jak Petr Hapka z Radiožurnálu a procítěné kytarové sólo patří do cukrárny, nikoliv na desku těchto kdysi islandských kovbojů. Bůh v takové chvíli žehnej skladbě Grýla, která by dřív sama o sobě neobstála, ale teď a tady zachraňuje zbytky důstojnosti, a samozřejmě následné Nú mun ljósið deyja, která opět fouká do skomírajících uhlíků metalového ohně a snaží se v nich vzkřísit aspoň drobný, nesmělý plamen.

 

Člověk by měl zkoušet na všem najít něco dobré, i když by toho bylo jen maličko a zahřálo to na duši jen chvíli. V tomto ohledu novinka Sólstafir nabízí drobky radosti v podobě několika dobrých momentů, několika snesitelných skladeb a pocitu, že hůř než minule to nedopadlo. Bohužel až příliš přetažená hra na city, která pravděpodobně funguje i jiné kategorie posluchačstva, než která se formovala v kapelních počátcích, mnohdy zabírá těžiště desky a není to příchuť, kterou bych vyhledával. Asi dokážu pochopit, že tahle islandská ikona kráčí vstříc úspěchu, ale stejně tak zas prosím o pochopení, když budu já kráčet někam úplně jinam.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky