Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sopor Aeternus & The Ensemble Of Shadows - Poetica

Sopor Aeternus & The Ensemble Of ShadowsPoetica

Bhut25.11.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Podmanivá, kouzelná a hluboká je Poetica. Jeví se jak beznadějné dějství, avšak má povzbudivých účinků. Pro jedny oporou, pro druhé ukolébavkou. Opravdu silný melancholický zážitek.

Majestátnost gotiky ze současných zastánců cítím jen občas. Ještě jsem totiž nepřišel na kloub spojitosti mezi prastarou gotikou a kybernetickým světem. Nerozumím této souvislosti, nicméně osoba svým vzezřením do gotiky zapadající, využívá některé moderní industriálně laděné prvky. Je to právě Sopor Aeternus. Právě tato maličkost přivedla na svět nové dítko zvané Poetica.

 

Přijde mi, že každá další a další deska od tohoto umělce a jeho ansámblu stínů je temnější a temnější. Řekl bych, že toliko dekadence a sklíčenosti jsme zde ještě neměli. Samozřejmě v rámci Sopor Aeternus & The Ensemble Of Shadows. Stačí poslechnout první skladbu Dreamland a hned mrazí, a to za jakýchkoliv podmínek. Jakkoliv zní album depresivně, použité melodie si získají srdce vlastně okamžitě. Atmosféru dokreslují použité nástroje, ačkoliv nemusí být zrovna autentického původu, dávný středověk a jeho temná stránka pak z jednotlivých minut alba přímo sálá. Noříme se do potemnělých uliček gotických tvrzí, kdy vše bylo opředeno uhrančivou krásou a zdobením a přesto z prostoru šel strach a respekt. Průvodcem na této stezce jest hladivý hlas záhadné osoby současna jménem Sopor Aeternus.

 

Jakoby každá skladba vyprávěla svůj barvitý příběh, z každého songu je citelná nálada a struktura textu, ačkoliv nemusíme rozumět slovům. Tato hudba vychází čistě z pocitů a přímo od srdce. Z každého tónu je opravdu bezpečně poznat, jak moc je jejich autor zahlcen smutkem a pocity beznaděje. Světlejší kontury se zde objevují velice zřídka. Možná, že kvůli té slepé uličce a vězení sebe samotného, které nám album kreslí, jej mnohý odsune bokem. Utahané a vláčné kompozice pak na pomyslné záživnosti nepřidají. Přiznávám tím, že poslech není úplně jednoduchý, natož jeho následky. Mít v daný moment poslechu, jak se říká slabou chvilku, nejedna slza by stekla po líci. Album se tak může stát útočištěm pro depresí svázané jedince, možná v něm najdou oporu a pochopení. Ono totiž působí i dojmem povzbuzení, nikoliv jen nudného fňukání. Album samo o sobě hledá cestu, tápe tmou a uličkami labyrintu života. Nechce zahodit svůj smysl bytí jen tak, zvláště když už byl na tento svět jednou vržen. Hledá východisko, ne nejbližší strom. Některé momenty sice působí jako konečné a nepřímo říkají, že dál už to vyloženě nejde, ale hned v zápětí je pak vytasen trumf, který celou scenérii oživí. Takové světlo na konci tunelu, či ukazatel směru.

 

Těžká ambientní gotická hudba, které se dnes říká darkwave nemá v současnosti snad výraznějšího představitele. Řekl bych, že Sopor nedělá ostudu této muzice ani filozofii daného životního stylu. Pro někoho se může Sopor jevit jako pomatená postavička, ale ať už je pravda jakákoliv, jisté je, že hudba, kterou tvoří, je neobyčejně působivá. Nové dílo Poetica je asi tím nejchladnějším počinem z celé diskografie, stojí pevně nohama na zemi a přesto dává najevo, jak je naše bytí vratké. Chvějivým hlasem provází posluchače na cestě hledání. Ostrý čistý zvuk je pak lahůdkou na této pouti. Na malý moment se tak můžeme přenést v čase do období gotického a vychutnat jeho tajemné stránky, vždyť tajemství jsou tak vzrušující. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

BePt / 1.10.17 17:15odpovědět

b9dP

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky