Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sorath - Orízontas Gegonóton

SorathOrízontas Gegonóton

Bhut12.1.2019
Zdroj: CD //#MDM-XIX
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Svěží a upřímná nahrávka, která dokáže potěšit. Jednoduchost, kterou album má, s sebou však přináší vše dobré i špatné, které takové označení nese na bedrech. Sorath po více jak deseti letech stále ve formě a stále sví.

Dlouhých patnáct let se čekalo na další album Sorath. Blackmetalové kapely z Plzně, která funguje od nějakého roku 1993. Za tu dobu je to jejich čtvrtá řadová deska, připočíst můžeme nějaká splitka a menší nahrávky jako EP a dema. Nicméně od roku 2005 bylo po kapele ticho, a to prořízla až deska vydaná na sklonku roku 2018 se jménem Orízontas Gegonóton.

 

Název zní jak jméno nějaké maďarské instituce, nicméně člověka znalého tvorby Sorath jistě podobný výstřelek nepřekvapí. To proto, že i starší nahrávky měly těžko zapamatovatelné tituly. V duchu starší doby se nese i grafika, která má opět netradiční pojetí. Na lesklém digipaku se blýská (snad) černá díra, která ve víru pohlcuje okolní vesmírný šumerajch. A toto nejsou jediné prvky, které volně navazují na předešlou tvorbu.

 

Na tu se chytá i celá hudební náplň, jako by žádných deset a více let neexistovalo a deska vyšla dejme tomu klidně ještě během roku 2005 vedle splitka s Trollech. To je zajímavý jev, neboť ukazuje, že kapela se drží svého, neodbočuje, nenechává na sebe působit vlivy okolí a nesnaží se svézt na nějakém aktuálním trendu, ať už je jakýkoliv. Zároveň je to i škoda, protože se tím deska dostává do fádnější polohy a neumí nabídnout něco nového. Konec konců o to tady ale vůbec nešlo. Co jsem tak vypochopil z pařátovského rozhovoru, tak jde o starší věci, některé obnovené o novější pohledy, některé ponechány v původním vyznění. Tvůrci samotní příliš nesledují směr, kterým se řítí black metal, a tak jim oproti jiné produkci leccos chybí, ale i leccos přebývá v dobrém slova smyslu. Z toho si můžeme jednoduše vykreslit fakt, že se Sorath nesnaží být ničím jiným než sami sebou. Deska je tak zcela upřímná a osobní bez žádných berliček. To je vskutku sympatické a nutno dodat, že i z poslechu patrné.

 

SORATH

 

Album nabídne půlhodinku svérázného black metalu, který tu a tam sklouzne k heavy melodice a deathovým konstrukcím. Některé blackové riffy jsou zdařilé a jmenovat můžu hned úvodní kus Event Horizon Beta. Ale brzy taková záležitost ztrácí dech. Ocenil bych trochu pestřejší bicí, než je klasické sypání a tlučení. Nějak jsem se do nich nedokázal zaposlouchat a věnoval se tak více kytarám a velmi specifické barvě vokálu. Naštěstí pánové vědí, kterak desku postavit, a tak vedle intra do alba napěchovali i mezihry v podobě songů Chronicles Alfa a Chronicles Beta. Zaručují tak pestřejší poslech a barvitější zážitky. Jak jsem již zmínil, tak právě ta heavymetalová melodičnost občas pěkně rozřízne hustotu vzduchu.

 

Ovšem nehledejme zde žádné inovátorské postupy a snad neslyšená zákoutí, která by dosud nevznikla. Je to přímočará nahrávka s blackem, který je kapele vlastní a kráčí v duchu starých alb velkých jmen z devadesátých let. To je i není špatně, což se samo vylučuje. Do rukou se dostává svěží deska, která skvěle funguje, ale pro hlubší dojmy nestačí. Líbí se mi její tvář, její bezstarostná a plná upřímnosti a lehkosti. Album prostě hezky šlape a běží jak má, ale chcete-li vážně trochu víc, než jen poslech klasického střihu black metalu made in ČR, tady to vážně nenajdete. Je to dobré album a dobré je v tomto případě průměr. A průměr by neměl nikoho urážet.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky