Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Schválně, kdo si vzpomene na kapelu Soulgrind? Mě tahle banda v hlavě uvízla a docela si vybavuji, že nějakou tu desku jsem s chutí otáčel, ale jak šel čas, v paměti zůstal jen výstřih z promo fotek. Tedy doslovně, pamatuji si jen soubor promo fotek, kde byl nejvýraznější výstřih tehdy černovlasé Tanyi Lilith. Je to dobrý odrazový můstek a třeba si na to vzpomene i nějaký jiný úchyl než já. Vzpomněls? Samohanils?

Poslední nahrávka The Tuoni Pathway nese letopočet 2010. Pak nastalo ticho, které v loňském roce nenápadně prořezávaly singlové vlaštovky, jejichž odkaz vykvetl až letos. Nové dílo nese jméno Ad Pulchram Mortem a mou podvědomou povinností je jej trochu přiblížit.

Soulgrind nikdy nebyli kapelou, kterou bych si chtěl násilím vměstnat do jedné konkrétní škatulky. Black, death, doom, gothic, síla a melodie, klávesy a v neposlední řadě ženský zpěv. To všechno se v jejich hudbě potkává, aniž by jednotlivé ingredience musely soupeřit o místo na výsluní. Deska působí jako pokračování vlastní cesty, na které se jednotlivé prvky postupem času usadily a našly si své místo. Zůstává tu tvrdost, ale také prostor pro melodii, melancholii a nálady, které mají mnohem blíž k podzimnímu soumraku než k bezhlavému metalovému běsnění. Osvědčené metody a krásný hudební jazyk. Jak příznačný podkres pro aktuální roční období.

Těžší kytarové pasáže a drsnější vokální projev nechybí, jsou nutné a nádherně je doplňuje dívčí vokál s charakteristickou barvou Tanyi Lilith, který do jinak ponurého prostředí vnáší zvláštní druh elegance. Nejde přitom o obvyklé střídání krásky a zvířete, což je mustr a šablonu fungující v obrovském zástupu na vlně se nesoucích kapel, které se v goticky laděném metalu občas mění v trochu laciné divadlo. Tady má rozdílnost obou hlasových poloh svůj význam. Jedna druhou neruší, nýbrž zvýrazňuje, a právě z tohoto napětí vzniká podstatná část atmosféry alba. Soulgrind navíc dobře rozumějí tomu, že temnota nemusí být za každou cenu rychlá, agresivní a neprostupná. Vlastně tam cítím celkem příjemné odkazy na Thy Catafalque. Někdy se kapela ostře opře do riffů, přidá na tempu a nechá skladby vyrůst do výraznějších melodických celků. Důležité je, že celek nepůsobí dojmem, že by se jednotlivé polohy skládaly dohromady podle předem připraveného návodu. Jejich hudební řeč je natolik přirozená, že si může dovolit být chvíli drsná, chvíli zasněná a jindy zase lehce podivínská. Právě v téhle směsi tkví největší kouzlo, ale zároveň i určitá záludnost.

Ad Pulchram Mortem není deska, která by se chtěla zalíbit každému. Vedle výrazných melodických linek a gotického oparu zůstává dost prostoru pro hrubší, méně uhlazené momenty a skladatelské odbočky. Výsledkem je album, které není úplně snadné sevřít do jednoho stručného popisu. To může být jeho přednost i slabina. Chce to pak použít vnitřní kalibraci pro podobnou hudbu a bezpochyby i ochotu se takto naladit.

Zajímavá je také symbolika samotného názvu. Ad Pulchram Mortem, tedy cesta ke krásné smrti, dobře zapadá do světa, který kapela na desce vytváří. Nejde o nějakou prvoplánovou oslavu zániku, nýbrž o představu hranice, na níž se krása potkává s nevyhnutelností konce. Finské folklorní motivy a odkazy na Tuonelu, říši mrtvých z finské mytologie, tomuto pojetí dodávají další rozměr. Hudba pak nemusí všechno vysvětlovat slovy. Stačí jí nálady, střídání hlasů a pomalu se rozvíjející melodie, které posluchače nechávají v prostoru mezi světem živých a tím, co leží za jeho hranicí. A jestli má být smrt krásná, pak by možná měla znít právě takhle. Ne jako poslední výkřik, ale jako pomalé mizení v krajině, kterou člověk dobře zná, a přesto v ní stále nachází něco nového.

A ještě něco: album je věnováno památce Agathona. To byl bubeník kapely (a mimo to i bubeník třeba v Thy Serpent nebo zpěvák a klávesista zároveň v Gloomy Grim), který v roce 2022 zemřel na nádor na mozku.