Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Soulreaper - Written In Blood

SoulreaperWritten In Blood

Sorgh18.7.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: Minisystem JVC MX - D302T, 2 x 40 W
VERDIKT: Zdatný záskok starších a zkušenějších Dissection se chopil nabídnuté pravice smrti s vervou a chutí k nesvatému dílu. Nám zainteresovaným může být jen líto, že i tato kapela je již dávnou minulostí. V roce 2003 vykuchali poslední lapenou duši s názvem Life Erazer a poté se odebrali do Walhally.

Kdo měl v oblibě kultovní a kdysi dávno aktivní skupinu jménem Dissection, ten by měl vyprášit podzimní baret a zbystřit sluch. Dnešní pojednání hodlám věnovat mrše, které osud stanovil rýti čenichem v podobném korytě jako jmenovaní hutníci. Ta příbuznost je dána zejména tím, že kytarista Johan Norman a bubeník Tobias Kellgren, mající nový projekt na svědomí, kdysi v Dissection sami působili. Nehledě na to má žánr kombinující black s deathem svoji jistou popularitu, a tak není od věci si nějakou dobrou desku tohoto ražení připomenout. Obeznámení jedinci nebudou mít potíže s hledáním původu tajemného názvu kapely a jistě brzy pochopí jasnou inspiraci muzikantů. Zde je hlavní odkaz k bývalé alma mater, neboť se jedná o název jednoho válu z pera Dissection obsaženého na albu Storm Of The Light´s BaneSoulreaper.

 

Album jsem získal kdysi dávno v nějaké distribuční akci a poté, co mi došel balík náhodně vybraných kompaktů, jsem se spíš zklamaně probíral zcela neznámými a podprůměrnými projekty. Jen ta prvotina „páratele duší“, Written In Blood, stála za to. Hrůzný název, řádně nabroušené logo, pověst pohrobků spících Dissection. Potěšeně jsem si poskočil cestou k přehrávači a začal nasávat vůni krypty. Skoro 36 minut bezbřehých fantazií smrti a nemožnosti zasáhnout do běhu svého osudu dokáže změnit vnímání dne, náhle světlo jest nocí a spánek stále nepřichází. Jaká slast, viselče.

 

Soulreaper se na svém debutu více přiklonili k deathu. Blacková esence je upozaděna, jako syté mrholení neustále skrápí práchnivějící skeleton a ve vzduchu se vznáší vlhký pach tlení. Vlastní poslech od prvopočátku prověří posluchačovo vzdělání. Adolescenti a metalový potěr vychovaný nu-metalovým mainstreamem budou těžko osloveni syrovou produkcí hlásící se k odkazům starých legend. Pach zatuchlé hrobky otevřené na přelomu milénia není pro každého, to je jasné, chce to tedy náhled a jisté pochopení. Zde se odehrává staré drama v novém kabátě, jakási celebrace kořenů až na dřeň, ovšem s rozumným zvukem a produkcí. Na samém úvodu je nebohý posluchač seznámen s faktem, že bude deptán, krácen a posléze napichován na zostřený kůl. Sem vede cesta zkrápěná krvavým hlenem growlera, střežená lany strun napínaných k prasknutí. Mohutný nářez hned po startu a bez přípravy zaleje uši nebohých posluchačů starožitně zahuhlaným vlnobitím, kdy hutný a solidní základ rozvíjí měkký běhoun pro občasná trylkující sóla. Tedy pocity jako v nějakém vetešnictví.

 

Zvuk není z nejlepších, snad to byl i úmysl, aby vše znělo tak, jak má underground znít. Vše je poctivé v tom pravém smyslu, žádné frajeřinky navíc, jen a jen surové sdělení pomocí základní sady nástrojů. Skladby jsou výrazně rytmické, každý kus jako kožený řemen obepíná korona klepaček, nad nimi se rozvíjí celý rejstřík bicích a jejich mistr Tobias dostává pořádně zabrat, aby vše se ctí ukočíroval. Rytmus se co chvíli mění, působí to osvěžujícím dojmem a nehrozí tak únava ze stereotypu. Naopak, ač celé album působí kompaktně a skladby spolu tzv. drží basu, poslech nenudí, a silnější půlhodinka uteče cobydup. Vokál nenabízí žádné orální humoresky, Christoffer Hjertén sází na nepříliš intonačně čisté krákorání upadající až ke growlingu a naprosto ladí po boku syrových melodií. Zpěv zde není od toho, aby hladil duši, ale slouží pouze k popisu muk pekelných. Komu to stále není jasné, dočká se i několika deklamačních pasáží, ale ani ty nepřináší spásu.

 

Vykoupením může být pouze konvertace k modle Soulreaper. Nevěřící nepochopí a navždy zůstane mimo mantinely pravověrné death/blackové tyranie.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky