Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sousedi - Purpura Echo

SousediPurpura Echo

Jirka D.27.11.2013
Zdroj: CD, 6-panelová papírová skládačka (# EPP 056-2)
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Velmi solidní nahrávka patřící k tomu lepšímu, co letos vyšlo mezi Šumavou a Bílými Karpatami. Na své si přijdou hudební snílci, drobné mezery najdou příznivci přirozeného zvuku a nápaditých, bohatších edicí.

Souvislost s projektem Between the Planets je pouze v osobně Martina Peřiny, protože jinak je duo Sousedi zcela někde jinde, žánrově, hudebně, pocitově. Pokud snad čekáte od spojení kytaristy a violoncellisty (a řady hostujících muzikantů) jazzem načichlou nahrávku, tak ani v tomto ohledu paralelu nenajdete. Tvorba sousedů mi v mnohém, ale především v atmosféře připomíná hudební impresionisty 70. let, a to i přes fakt, že jejich instrumentace bývala daleko složitější, strukturovanější (vzpomeňte třeba na počátky Mike Oldfielda) a ono připodobnění tak doznává řady trhlin. V nahrávce hledejte třeba folk, možná si v některých momentech vzpomenete na Proměny od Čechomoru („Purpura echo“), v „Cathedral cosmos“ zase zalétnete k Alcest a během závěrečné „Macs 1149-jd“ lehce rezonují Godspeed You! Black Emperor.

 

První podstatná záležitost je samozřejmě zvuk nahrávky, protože – a to je třeba si to zdůraznit – při tomto subtilním nástrojovém obsazení jde kapela s kůží na trh. Hudebních stop navíc není mnoho, i když stále víc než samotných nástrojů (kytara standardně ve dvou stopách) a hledat v nich není nejmenší problém. Napsáno stručně – líbí se mi čitelnost a prokreslenost nástrojů, nelíbí celková plochost, čistota a neživost. Nahrávka evidentně nevznikla živě, ve zvuku nelze rozeznat přirozený prostor, z violoncella mám pocit, jako bych byl uvnitř něj (typicky v úvodu „Ranní mlha“), má nepřirozený témbr a v mixu společně s kytarou výrazně (mnohdy ke škodě věci) dominuje. Výjimkou je skladba „Japetus“ (oproti ostatním jde navíc téměř o mono záležitost), nevím, možná vznikla jinak, jindy. O to zajímavěji pak působí mírně schovaná viola v „Purpura echo“ nebo lehce dopadající metličky bicích v „Jezevec Ferda“. Celkově má zvuk poměrně slušný dynamický rozsah, i když v tomto žánru bychom mohli jít ještě dál, s průměrem 10 dB se nespokojit a masteringového inženýra tlačit k ještě naturálnějšímu výsledku. Souhrnně řečeno, z pohledu dnešních standardů jde o sympaticky znějící desku, ovšem s přiznanými limity.

 

 

Za velmi obohacující lze považovat přizvání hostujících umělců, jejichž nástrojové a vokální party nahrávku zásadním způsobem zpestřují, jakkoliv jsem dalek tvrzení, že jsem z přiložených básní Ladislava Puršla pochopil byť jen jediný verš. Ve výsledku se tak „Purpura echo“ tváří všelijak, jen ne jako prostý přednes kytary a violoncella – zmínění hosté, samplované plochy (vynikající v „Wolffusstein“), různé efekty, smysl pro dramatičnost („Purpura echo“), to vše spoluvytváří zajímavě zaranžovaný a nenudící celek pro uvolňující a poklidný poslech, se kterým není problém se ztotožnit a jehož hodinová délka není v žádném případě překážkou. Právě naopak, nahrávka dokáže vkusným a nenásilným způsobem vtáhnout, vyžádat si pozornost a tu potom nepustit; autoři nápaditým způsobem pracují s jednotlivými motivy, opakují je, rozvíjí a vždy v pravý moment změní kurz mimo dosah stereotypu.

 

Naopak lehké zklamání s sebou nese zpracování CD edice, šestipanelová papírová skládačka bez bookletu, navíc s dvěma panely čistě bílými působí nedotaženým dojmem. Příznivci síly jednoduchosti a obdivovatelé šedých obdélníků na šedém pozadí budou asi spokojeni, osobně se ale kloním k větší nápaditosti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

-krusty- / 27.11.13 19:06odpovědět

Dost příjemné album....ve kterém vidím spojitost s BETWEEN THE PLANETS i hudební. Pěkné, pěkné...:-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky