Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sphere - Blood Era

SphereBlood Era

Jirka D.5.7.2022
Zdroj: CD v jewel case s papírovým přebalem (# DP/048CD) // promo od agentury Heavision
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247
VERDIKT: Řemeslně dobře zvládnutá deska pro fanoušky death metalu ze staré školy.

Členové polské deathmetalové kapely Sphere nejsou žádní zelenáči a stačí jeden pohled na seznam jejich dalších angažmá, aby jednomu bylo jasné, že o zkušenosti a oddanost věci tady nebude nouze. Tamtéž lze dohledat, že v sestavě už funguje pouze jeden ze zakládajících členů – bubeník Th0rn, kterého lze asi právem považovat za tahouna kapely – a že tři z pěti členů se ke kapele přidali během posledních dvou let. Otázku v tom smyslu, jak moc se díky nově příchozím proměnil nebo neproměnil výraz kapely oproti historii, nechám viset ve vzduchu jako čistě řečnickou, protože odpověď na ni neznám.

 

Ta historie není vůbec krátká, kapela letos slaví 20 let existence a aktuálnímu albu Blood Era předcházely další tři dlouhohrající desky (v letech 2007, 2012 a 2015), přičemž jak vidno ta přechozí je sedm let stará. Z takto dlouhé pauzy a ze zmíněné rošády v sestavě v posledních letech by se daly tvořit různé zajímavé příběhy, ale ty nechme pro dnešek spát, protože důležité je jedno – kapela žije a jako důkaz pod logem Deformeathing Production vyslala do světa poměrně hutnou nálož svého pojetí death metalu.

 

Sphere band

 

Jejich pojetí samo o sobě není kdovíjak zajímavé nebo originální a spíš než původními nápady vyniká nasazením, skladatelskou a hráčskou jistotou, vokální brutalitou a v neposlední řadě konzistentností celé desky. Ta svým obsahem spadá mnohem víc do staré školy, než že by se poohlížela po současných trendech a zapálení pro věc z ní je cítit na sto honů. Ani v nejmenším se nesnaží svému posluchači podlézat, obě kytary řežou do živého a sólují jen v nezbytně nutné míře. Na melodie se naprosto kašle a prakticky neexistují, vokál je brutální a bubeník jede jak mašina.

 

Jistou zajímavostí je rozčlenění materiálu samplovanými mezihrami, které svým charakterem balancují někde mezi velkolepou orchestrací ala Septicflesh a industriálně laděnou elektronikou. Kromě úplného úvodu se tyhle pasáže objevují ještě dvakrát třikrát během alba, které tak docela fajným způsobem rozčleňují a dávají posluchači vydechnout před další dávkou deathmetalových vitamínů. Poslech krátce přesahující 40 minut tak uteče jako voda a v posluchači snadno vzbuzuje pocit, že se pořád něco děje.

 

 

Sečteno a potrženo mi album Blood Era přijde jako solidní a přišlo by mi ještě solidnější, když by si někdo dal tu práci a neslisoval zvuk úplně na placku. Zvuk téhle desky je vůbec docela zajímavá věc, protože kromě nekompromisního masteringu zaujme i svou čistotou a jistou až jiskrností, což je pro mě tak trochu otázka, zda s ohledem na žánr je to vlastně dobře. Máte-li rádi u podobně laděného death metalu spíš smrdutou žumpu, může vám zvuk tohoto alba přijít až moc profi a docela naleštěný. Anebo to taky vůbec nemusíte řešit, když nebudete chtít. Je to na vás.

 

Sphere - Blood Era CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky