Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kolik jste kdy poslouchali kytaristů? Hodně, je mi to jasné. Zúžím to: kolik sólovek kytaristů? To už není takové číslo a zúžíme to ještě: kolik opravdu dobrých sólovek dobrých kytaristů máte ve své sbírce? Toho asi už moc nebude, že. Kytaristů jsou mraky, dobrý kytarista nakopne kapelu a mnohdy dokonce převyšuje samotného frontmana. A když má tvůrčí přetlak (případně ho už domovská parta nebaví), zasedne a udělá si vlastní dílo. A když to dílo vydá kytarista Marillion, je to událost.

Je s podivem (divit se tu budeme častěji), že takový talent, jakým je Steve, nevydal za více než 30 let hraní jedinou sólovou desku. Až koncem minulého roku. Otázkou potom je, co vlastně čekat? Pětapadesátiletá legenda kytary vlastně může přijít s čímkoli – se stylovou změnou radikálního střihu i s klasikou, která se nemusí lišit od domovské kapely. Především šlo ale čekat přemýšlivou desku, stejně rozvážnou, puntičkářskou a s důrazem na detail, jako je Stevova hra na kytaru. A takoví Duchové Pripjati jsou.

Steve Rothery je kytaristou typu Davida Gilmoura, jeho hra nepolyká akordy rychlostí světla (jako u Petrucciho), není to exhibice Malmsteenovského typu, není to hra na pomezí agrese a něhy jako u Stevea Vaie. Rothery je protřelý kytarový velikán se vším, co k tomu patří. Jeho hru prostě poznáte, protahuje akordy, z každého kontaktu prstu o strunu je znát naprostý cit. Poslechněte si nájezd první skladby Morpheus a budete vědět, o čem mluvím. The Ghosts of Pripyat je součtem letitých zkušeností protřelého hráče.

// Jak moc odlišné je album od desek Marillion?

Tak především Steve nenahrál materiál, který by mohl být pokračováním / duplikátem tvorby Marillion. Od první do poslední sekundy je znát, že jde o desku kytaristy, která chce hovořit jiným jazykem, než mluví domovská UK veličina. Marillion plni kláves a taženi z velké většiny hlasem buď Fishe, nebo Hogartha (dosaďte si dle libosti éru sami), stavěli na jiných principech. Ani tam se ale samozřejmě Rotheryho kytara neztrácela, vždyť to byl jeden z hlavních skladatelských mozků.

// Čistě instrumentálně?

Ano, zpěv by tu byl vlastně rušivým elementem. Jde tu především o vyjádření pouze prostřednictvím nástrojů od největších mistrů svého oboru. Nahrávalo se v Real World Studios v Anglii, dle dostupných materiálů to byl velice zajímavý proces a výsledek je takový, jaký je. Otázkou je, zda od sólovky kytaristy čekat striktně instrumentální věci, nebo zpívanou desku. Rothery má ale myslím právě díky Marillion konečně možnost obejít se bez velkého hlasu, což naprosto chápu. Ve spojitosti s The Ghosts of Pripyat lze též mluvit jako o velice vkusně vybrané sestavě, kde není místo pro malé jméno.

// Jsou na desce hosté?

The Ghosts of Pripyat není nakonec pouze výsledkem tvůrčího procesu Rotheryho a jeho bandu, unikátním je tu právě spojení přizvaných jmen, která povyšují desku na unikát. Prvním člověkem je Steve Hackett, kytarista legendárních Genesis. Jménem číslo dvě je osoba, která tady na Echoes zní velice často – ano, pan Steven Wilson. Dohromady jde především o generační komunikaci mezi mladou generací a protřelými legendami, z nichž každý umí mluvit svým jazykem. A to vše v luxusním balení.

// Steven Wilson kam se podíváš…