Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Steve Rothery - The Ghosts of Pripyat

Steve RotheryThe Ghosts of Pripyat

Ruadek13.4.2015
Zdroj: flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Minimalisticky velkolepá deska legendárního kytaristy z Marillion. Více než třicet let zkušeností zúročeno na jediné desce, která není uspěchaným výkřikem ani trendovou jednohubkou.

Kolik jste kdy poslouchali kytaristů? Hodně, je mi to jasné. Zúžím to: kolik sólovek kytaristů? To už není takové číslo a zúžíme to ještě: kolik opravdu dobrých sólovek dobrých kytaristů máte ve své sbírce? Toho asi už moc nebude, že. Kytaristů jsou mraky, dobrý kytarista nakopne kapelu a mnohdy dokonce převyšuje samotného frontmana. A když má tvůrčí přetlak (případně ho už domovská parta nebaví), zasedne a udělá si vlastní dílo. A když to dílo vydá kytarista Marillion, je to událost.

 

Je s podivem (divit se tu budeme častěji), že takový talent, jakým je Steve, nevydal za více než 30 let hraní jedinou sólovou desku. Až koncem minulého roku. Otázkou potom je, co vlastně čekat? Pětapadesátiletá legenda kytary vlastně může přijít s čímkoli – se stylovou změnou radikálního střihu i s klasikou, která se nemusí lišit od domovské kapely. Především šlo ale čekat přemýšlivou desku, stejně rozvážnou, puntičkářskou a s důrazem na detail, jako je Stevova hra na kytaru. A takoví Duchové Pripjati jsou.

 

 

Steve Rothery je kytaristou typu Davida Gilmoura, jeho hra nepolyká akordy rychlostí světla (jako u Petrucciho), není to exhibice Malmsteenovského typu, není to hra na pomezí agrese a něhy jako u Stevea Vaie. Rothery je protřelý kytarový velikán se vším, co k tomu patří. Jeho hru prostě poznáte, protahuje akordy, z každého kontaktu prstu o strunu je znát naprostý cit. Poslechněte si nájezd první skladby Morpheus a budete vědět, o čem mluvím. The Ghosts of Pripyat je součtem letitých zkušeností protřelého hráče.

 

// Jak moc odlišné je album od desek Marillion?

 

Tak především Steve nenahrál materiál, který by mohl být pokračováním / duplikátem tvorby Marillion. Od první do poslední sekundy je znát, že jde o desku kytaristy, která chce hovořit jiným jazykem, než mluví domovská UK veličina. Marillion plni kláves a taženi z velké většiny hlasem buď Fishe, nebo Hogartha (dosaďte si dle libosti éru sami), stavěli na jiných principech. Ani tam se ale samozřejmě Rotheryho kytara neztrácela, vždyť to byl jeden z hlavních skladatelských mozků.

 

// Čistě instrumentálně?

 

Ano, zpěv by tu byl vlastně rušivým elementem. Jde tu především o vyjádření pouze prostřednictvím nástrojů od největších mistrů svého oboru. Nahrávalo se v Real World Studios v Anglii, dle dostupných materiálů to byl velice zajímavý proces a výsledek je takový, jaký je. Otázkou je, zda od sólovky kytaristy čekat striktně instrumentální věci, nebo zpívanou desku. Rothery má ale myslím právě díky Marillion konečně možnost obejít se bez velkého hlasu, což naprosto chápu. Ve spojitosti s The Ghosts of Pripyat lze též mluvit jako o velice vkusně vybrané sestavě, kde není místo pro malé jméno.

 

// Jsou na desce hosté?

 

The Ghosts of Pripyat není nakonec pouze výsledkem tvůrčího procesu Rotheryho a jeho bandu, unikátním je tu právě spojení přizvaných jmen, která povyšují desku na unikát. Prvním člověkem je Steve Hackett, kytarista legendárních Genesis. Jménem číslo dvě je osoba, která tady na Echoes zní velice často – ano, pan Steven Wilson. Dohromady jde především o generační komunikaci mezi mladou generací a protřelými legendami, z nichž každý umí mluvit svým jazykem. A to vše v luxusním balení.

 

// Steven Wilson kam se podíváš…

 

Je tomu tak. I za geniální obal může člověk, který pracuje převážně s Wilsonem – Lasse Hoile. Obal desky perfektně sedne k postupnému nájezdu desky, která svou atmosférou připomíná film. Lehce zasněný a plný zpomalených záběrů.

 

Za názvem desky se skrývá skutečné, ztracené a opuštěné město Pripjať na Ukrajině. Onehdy vzkvétající město „nového Ruska“ s velkou budoucností díky černobylské elektrárně. Všichni víme, jak to dopadlo; dnes žijí ve městě místo lidí už jen divoká zvířata. Obzvláště mrazivý pocit lze potom mít z nedostavěného zábavního parku, který už nestihli otevřít a tak uprostřed betonu stojí nikdy neroztočené kolotoče a autodromy. A pořádají se sem nájezdy japonských turistů, jsou tu domy plné odhozených plynových masek. Koncepčně se tomuto městu duchů věnuje Rothery ve své poslední, stejnojmenné skladbě.

 

Pojetí všech sedmi skladeb je mírně řečeno minimalisticky velkolepé. Na první a možná i druhý poslech neohromí, na další poslechy ale působí silněji a silněji, vracíte se často a rádi. A objevujete. Rotheryho jemná a dokonale promyšlená hra je všudypřítomná, skladby prostupuje akustická kytara, uslyšíme jazzové metličky (White Pass) nebo klavír. A ani přesah nad jedenáct minut není otázkou vycpávek, vše je dokonalým celkem.

 

 

Je to silné, Steve, opravdu je. Vedle instrumentálně silných věcí v posledních letech je tohle něčím, co obstojí vedle konkurence se ctí. Nejsem z těch, kdo by se bál kritizovat bájného Rotheryho (či kohokoli jiného), ono ale fakt není co. Není to deska samoúčelně vypocená po třiceti letech, je to svěží dílo vyzrálého muzikanta, který vždy věděl, jakým jazykem mluvit. A léta mu přidala na zkušenosti. A jsem velmi rád, že se sólovka nestala bezcenným odkazem na Marillion (ačkoli provázanost tu je), ale že je to samostatný celek.

 

Hlasitě tleskám a chci víc. Doufám, že pokračování nebude za stejně dlouhou dobu.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Michal Z / 21.8.15 12:03

Rothery v mých uších překonal nejednoho Stevena, nakonec i toho všudepřítomného Wilsona. Dokážete si představit kam by toto album dokráčelo mít v názvu interpreta - Pink Floyd? Fantasie mi nestačí. Krásné poslechové album, které žije vnitřním životem u něhož stále čekám kdy se ohraje.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Michal Z / 21.8.15 12:03odpovědět

Rothery v mých uších překonal nejednoho Stevena, nakonec i toho všudepřítomného Wilsona. Dokážete si představit kam by toto album dokráčelo mít v názvu interpreta - Pink Floyd? Fantasie mi nestačí. Krásné poslechové album, které žije vnitřním životem u něhož stále čekám kdy se ohraje.

Garmfrost / 13.4.15 13:16odpovědět

Já jsem desku ještě neslyšel, ale zaujala mě věta: Dohromady jde především o generační komunikaci mezi mladou generací a protřelými legendami, z nichž každý umí mluvit svým jazykem. Přitom té "mladé" generaci Wilsonovi už taky bude skoro 50 let :)

Ruadek / 13.4.15 13:32odpovědět

V číslech 47 (Wilson), 55 (Rothery) a 65 (Hackett) - tam ty roky nasbíráš ale - pravda - ono se to nezdá, Wilsonovi bych těch 47 nehádal ani za mák.

-krusty- / 13.4.15 12:42odpovědět

Nádherný obal...... Ke skvělé hudbě se už vyjadřovat nebudu, to udělali jiní a lépe...byť stále o kousek více budu protěžovat domovské Marillion, kde Steve také nikam nespěchá a pečlivě vykresluje nálady a pocity svými tóny. Pro mne jeden ze tří top kytaristů všech dob. Jenom mne zaráží jak je možné, že matky budoucích kytaristů nemají v porodnici vždy o trochu větší fantazii. No posuďte: STEVE Rothery, STEVE Howe, STEVE Hackett, STEVE Morse, STEVE Vai, STEVE Walsh, STEVEn Wilson...... :-)

Jirka D. / 13.4.15 6:43odpovědět

Souhlas, vynikající deska a vedle Wilsona moje asi nejhranější album z poslední doby. Rotheryho hra je výborná, skutečně trochu Gilmourovská, každý tón má prostor, nikam se nespěchá a hraje se s důrazem na atmosféru. Vokalista naprosto nechybí, naopak - přebýval by. K tomu krásná a graficky dotažená edice, velmi slušný zvuk ... prostě jedno z nej instrumentálních alb poslední doby. Začátek roku je silný!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky