Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dlouho jsem přemýšlel, co chtěl básník říci názvem nového alba a upřímně řečeno jsem na tento hlavolam stále nenašel odpověď. Ruka. Nemůže. Smazat. Tři slova, pod kterými si každý představí něco jiného. Při prvotním seznamování se s albem jsem se snažil přijít na kloudnou myšlenku, v níž bych se po vícero posleších utvrdil, pravdou ovšem zůstává, že mi na mysl přichází neustále další obrazy a zřejmě to byl i záměr samotného Wilsona. Ten se v několika rozhovorech zmínil, že album nemalou mírou reflektuje jeho dětství a v něm prožité věci hezké i nehezké, a nerad by proto hovořil blíže o tom, co tajuplný název alba skrývá. Na jednu stranu pochopitelný záměr, na stranu druhou se tím pádem posluchači otevírá možnost dosadit si vlastní příběh a v albu se třeba i sám najít.

Scénář mýma očima hovoří jasnou řečí: Hlavní postavou je žena, která si prožila krásné, idylické dětství, pravděpodobně někde na venkově se svou rodinou. Zhruba v období dospívání zanechává za tímto obdobím pomyslnou tlustou čáru a stěhuje se do velkoměsta, kde se asi jako každý mladý jedinec nechává strhnout a následně opít nekončícími možnostmi nikdy nespícího města. Zjišťuje, že život není pohádka a pravděpodobně upadá do depresí, propadá se ke dnu. Po plácání se v bahně přichází výčitky svědomí a nostalgické vzpomínání na kdysi krásné dětství, které už ale bohužel nejde vrátit zpět. Nejde. Nikdy. Nikomu. Wilson uvádí, že album je inspirováno dokumentem o jisté ženě, o které 3 roky nikdo nevěděl, všichni na ni z neznámých důvodů zapomněli a poté ji nalezli v jejím bytě mrtvou. Fiktivní postava ženy na albu však na konci neumírá a jak příběh končí, záleží na fantazii každého jednotlivého posluchače.

Řeč hudebních nástrojů: předchozí dva sólové počiny Stevena Wilsona ctily rockovou hudební produkci sedmdesátých let minulého století a hrdě k nim odkazovaly. Pro mnohé posluchače tudíž přišel prvotní šok, když vyšlo najevo, že se album rádo nechává strhnout do popových končin. Na albu se nachází minimálně dvě skladby (Hand Cannot Erase & Perfect Life), jenž svou přímočarostí a líbivými melodiemi nechávají posluchače nabýt dojmu, že nové album jistě nenaplní očekávání mnohých fanoušků po minulém chodu, nýbrž naopak. Někteří začali mluvit o tom, jak Wilson zpopíkovatěl, jak se stal moc velkým mainstreamem pro masy apod. Přitom když člověk nastraží uši a zapojí trochu fantazie, zjistí, že Hand. Cannot. Erase. je ve skutečnosti deskou nejvíce blízkou Porcupine Tree; jsou to Porcupine Tree v jiné sestavě.

Paradoxně ač nová deska objevuje opět nové vody, kterými se Steven doposud nebrodil, jakoby se zapomněl, kudy kráčí a nevědomky se vrátil tam, kde začal. Neslyšíme zde nic už dříve neslyšené, snad jen krom použití chlapeckého dětského sboru a především ženského vokálu, který na albu logicky musel dostat notný kus prostoru (zejména ve skladbě Routine). Co mne ovšem zarazilo, tak naopak minimální místo pro kytarová sóla - na celém kotouči jich lze napočítat jen malou hrstku. Budiž, jsou výtečná a zcela fantasticky zahraná, ale nerozumím logice – pozvu si na album geniální muzikanty, jedny z těch vůbec nejlepších na světě, a dám jim na celém albu jen minimum prostoru, minimum seberealizace a prezentace svého talentu. Nemohu se zbavit dojmu, že by album znělo stejně, kdyby si kytary Wilson nahrál sám. Je předvídatelné, že na koncertech bude prostoru daleko více, nicméně album se stalo vězením pro hráčský potenciál a tvrdě ctí produkční mantinely. Jaká škoda! Zde vidím největší “posun“ oproti předloňskému havranovi, který odmítl zpívat. Zpíval naopak moc, až krákal!

Jaké tedy album je? Je dotaženo do konce a nenajdeme na něm jediné slabší, nudné místo. Koncept je ctěn maximální možnou mírou, není na albu obsažen jen okrajově či mezi řádky, tudíž kdo si rád vychutnává koncepční díla, bude zcela nasycen a album bude dlouho bavit. Obrovským paradoxem je, jak už tomu u těchto děl bývá, že koncept alba je jeho největší slabinou v tom smyslu, že toho, kdo se s příběhem neztotožní, neskamarádí, album nebude dlouhou dobu bavit (vzpomeňte na nepříliš oblíbený The Incident). Mluví až moc jasnou a konkrétní řečí, jasně tyčí posluchači cestu. Pro ty z vás, kteří naopak rádi vzpomínáte na své barevné dětské časy a často haníte dnešní až moc černobílý svět, Hand. Cannot. Erase. budete hltat.

Album v celé své nahotě ukazuje, jak se mění časy a jak rychle se mění celý svět. Nebudete sice nabádáni k rozbití svého mp3 přehrávače, bude vám ale podsouváno jak dnešní moderní technologie dělají z lidí zombie. Album poodkrývá temná zákoutí dnešního internetu a sociálních sítí. Donutí vás zamyslet se nad životem a bude vás podprahově vybízet k přehodnocení svých dnešních priorit, budete se chtít vrátit do dětství (precizně uděláno ve skladbě Ancestral - dle mého názoru nejlepší věci na albu, která se zavrtává hluboko do hlavy). To vše zabaleno do opět vkusně vyvedeného artworku a s ambicí zařadit se mezi nejlepší alba, pod nimiž je Steven Wilson podepsán. Pro mne je “ruka” prozatímním vrcholem solidně započatého roku 2015. Ať žije král!