Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jeden můj kamarád mi nedávno řekl, že aby si vůbec mohl užít soudobou muziku, musí na chvíli zapomenout na všechny legendární kapely a zásadní nahrávky. Naštěstí jsou tu i taková jména, u nichž nemusíme opatrnicky našlapovat a kličkovat mezi kupkama psích bobků, ale můžeme klidně a jasně napsat, že tady jde nejen vzpomínat, ale i srovnávat.

Steven Wilson se pro nahrání této desky s poetickým názvem „Havran, který odmítl zpívat“ obklopil řadou famózních muzikantů a pokud budeme pátrat po příčinách, proč album tak skvěle funguje, tady se jedna nabízí. V sestavě se objevuje dlouholetý spoluhráč, jazzmen Theo Travis (flétna, saxík, klarinet), či další jazzman a hráč na klávesové nástroje – Adam Holzman, který se mihnul i u samotného Milese Davise. A nezmínit nelze ani mistra rytmiky Marco Minnemanna. Celý fígl pak spočívá ve schopnosti všech zúčastněných muzikantů usměrnit svá ega a hráčská mistrovství směrem k vytvoření fungujícího celku, protože sklouznout k exhibičnímu cvičení by bylo snadné. Muzikantství není akrobacie, muzikantství je nápad a myšlenka, a hráčské dovednosti jen prostředek, jak to předat ostatním.

Na album se dostalo šest skladeb a každá z nich je skvělá. Každá z nich by běžné kapele vystačila na půlku desky, tolik motivů a nápadů v nich je. Každá z nich je zhudebněný příběh, příběh s myšlenkou a lehkou duchařinou. Každá skladba je jedinečná a poznatelná od těch ostatních, každá je svým způsobem unikát. A už vůbec tu nemluvím o práci s aranžemi, o kompoziční skládance, o perfektně odvedené práci na grafice desky, o samotné edici, o zvuku,... Tohle vydání (se vším, co k tomu patří) je rukavice hozená do placu všem.

Přes všechen perfekcionismus a nesporné kvality každého jednoho člena se deska výborně poslouchá. Skvěle šlape, funguje, plyne lehce, samozřejmě, nekomplikovaně, je v ní nadhled a radost, ryzí muzikantství. Přesto není snadná, vyžaduje klid, chce to dřepnout si do křesla a poslouchat, objevovat, nechat se ovládat, zamýšlet se nad každým příběhem, číst texty a pátrat. Vyžaduje posluchače vnímavého a připraveného, pak se ale odmění a vydá ze sebe maximum.

Jiný můj kamarád komentoval titulní skladbu, že „nebejt stokilovej chlap, rozbrečím se jako želva“. A to je přesně ono! Steven Wilson je mistr emocí, nálad a citu, ví, kdy přidat a rytmicky vykreslit dramatickou část, a kdy naopak přejít do lehkých klávesových rejstříků a nechat posluchače vykoupat ve vlastním smutku. A smutku je na albu víc než dost, je skrytý mezi řádky i otevřeně přiznaný v textech příběhů, cítíte ho přímo fyzicky. Art rock? Impresionismus? Můžete si zajet do Musée Marmottan a mrknout na Impression, soleil levant. A nebo si pustit nového Wilsona. Bude vás mrazit.