Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Stone Temple Pilots - Stone Temple Pilots

Stone Temple PilotsStone Temple Pilots

David6.10.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Raveland X 2508
VERDIKT: Ačkoliv grunge je mou velkou láskou a klasické nahrávky především první poloviny devadesátek řadím ve svém osobním žebříčku oblíbenosti na příčky nejvyšší, u STP oceňuji jejich nenucený přerod v čistě rockovou formaci, přičemž neztratili nic ze své přitažlivosti a kreativity. Nové album toho budiž jasným důkazem, nebojím se říci, že po všech těch letech na scéně pánové nahráli svou nejupřímnější a nejotevřenější desku, takovou, na níž většina kapel nikdy nesebere potřebnou odvahu...

Comebackové album kalifornských Stone Temple Pilots mi v době svého vydání trestuhodným způsobem proklouzlo mezi prsty, jediným vysvětlením podobného selhání budiž mé ignorantství a skandálně laxní přístup dající se přirovnat snad jen k líně polehávajícímu pašíkovi zásobovanému ze všech stran dobrůtkami celého světa, pro něž není schopen dohlédnout ani na konec vlastního chlívku, kde se přeci vždy schovávaly léty prověřené laskominy. Nahrávky STP se hřejí v mé skromné sbírce již nějaký ten pátek, a proto nezakoupení aktuálního počinu by se jisto jistě rovnalo hříchu, za který žádné prasátko do nebe přijít prostě nemůže. Eponymní fošnu STP tak třímám v rukou s více než ročním zpožděním, ale což, lepší pozdě, nežli později…

Stone Temple Pilots se začátkem devadesátých let jako jediní mimo Seattle dokázali svést na vlně grunge, aniž by jejich snažení vyznělo jako trapný pokus o vtip, ba co víc, dokázali se vydat vlastní cestou, zplodit několik osobitých kvalitních zářezů, zbourat pár hitparád, prochlastat a profetovat pěkný balík peněz, a přestože si během devadesátých let vydobyli více než slušnou pozici na alternativní rockové scéně, v roce 2002, po předchozí ruční výměně názoru mezi Deanem a Scottem během posledního koncertu podzimního tour, se již tak napjaté vztahy, především mezi stále problémovějším zpěvákem a zbytkem kapely, dostaly na bod mrazu, což nakonec logicky vyústilo v definitivní rozpad o pár měsíců později. Plánované album zůstalo nedokončeno a STP se na dalších pět let stávají pouhou legendou z vyprávění. Ovšem čas dokáže zahojit spousty křivd a kapela se dává znovu do kupy v původním složení prakticky ihned po odchodu Scotta Weilanda z Velvet Revolver a po zahřívacích koncertech v polovině roku 2009 započala nahrávání nového materiálu pro své šesté studiové album…

 

STP


Grungeové nálady, psychedelii i drásavé kytary tentokrát hoši nechali u ledu a rozhodli se vydat směr prosluněná pláž. Pohodové rytmy ve stylu Beatles nebo Beach Boys, rozjasněná obloha, stažená střecha červeného mustangu, pozvolna ubíhající krajina a žádné starosti. Povětšinou čiré rockové písničky prosté jakéhokoliv experimentování jako vystřižené z konce šedesátých let, obohacené charakteristickým Scottovým vokálem a nezaměnitelnou Deanovou kytarou, tak jak ji známe z dřívějška. Jinými slovy STP oproti minulosti trochu vyměkli, avšak dokázali si zachovat svůj xsicht a důstojnost (narozdíl od takových Guano Apes). Každým tónem přímo prostupuje upřímná radost z hraní a zápal, jaký byste kupříkladu na poslední desce Velvet Revolver hledali jen stěží. Žádná křeč, žádný nátlak od firmy, fanoušků, kohokoliv. Každým dalším poslechem se mne zmocňuje pocit, že drtivá většina materiálu musela být nahrána na první, možná druhou dobrou, nic zde nechybí, nepřebývá, jednotlivé skladby na sebe přirozeně navazují, proplétají se, některé se jen lehce nesou horkým vzduchem kalifornského letního dne, jiné příjemně chladí, jako při pohledu na poslední zbytky zapadajícího slunce zrcadlícího se v nekonečné mořské hladině. Křehké tóny přirozeně doplňují vzpomínky na bouřlivá devadesátá léta. Není nic jednoduššího, než se nechat tím vším pohltit a být alespoň po pár desítek minut unášen příjemnou, odpočinkovou a nenásilně prezentovanou hudbou, jakou STP v současnosti tvoří.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 13.1.13 14:59odpovědět

Absolutní pohoda, poklídek a dlouhej kouř. Let´s talk about love.... 85 %

maar / 22.11.12 12:56odpovědět

Todle je překvapivě fakt zábavná deska ... já ty "bítlsovský" písničky "lalylala" nenávidím, ale todle je fakt krutý ... 80%!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky