Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Moje cesta ke Storm Corrosion začala jako každá jiná, tedy klasickou rutinou počínající zachycením informace o tom, že Steve Wilson s Michaelem Akerfeldtem cosi kutí a následným vyčkáváním, jenž bylo završeno stažením nového alba ještě před datem oficiálního vydání. Prostý příběh, který zná asi většina z vás. Druhé dějství bylo ovšem mnohem zajímavější, protože po tradičním přenesení souborů na flashce do práce a jejich natažení do Foobaru, se událo něco, co mě donutilo přehrávání hned v úvodu vypnout. Hudba, která se začala linout z mých PC repro parodií, byla jiná, byla tichá, měla hloubku a najednou mi bylo jasné, že je něco jinak.

Ještě ten den odpoledne jsem prohnal soubory vypalovačkou, médium doposud rozehřáté vložil do přehrávače a zesilovač vytáhl do poloh, kde se pohybuje při přehrávání starých nahrávek s vysokou dynamikou záznamu. Následující hodinu jsem se nezvedl z křesla, ohromen tím, co jsem slyšel, zasažen na nejcitlivějších místech. Od této chvíle se z běžného příběhu nové nahrávky, která nejčastěji končí na vypáleném DVD s nápisem „archív“, stalo dobrodružství, v té chvíli mi bylo jasné, že bez nových Storm Corrosion sice budu žít, ale proč?! Další kroky vedly na stránky kapely, které v té chvíli měly ještě status „pre-orders“ a na nichž hledám něco k uspokojení. Klasická CD edice? Hmm, pěkná. Limitovaná CD edice s vloženým blue-ray diskem? Na to nemám přehrávač. Ááá, dvojvinyl s plakátem. Vyprodáno, sakra! Nebo že by dvojvinyl navíc s blue-ray diskem, klasickým CD a dalšími artefakty? Stojí to balík, ale stejně je to jedno – rovněž vyprodáno. Zadávám tedy objednávku klasického dvojvinylu jednomu nejmenovanému distributorovi zde v Brně a čekám ... čekám ... a čekám....

... a nedočkal jsem se. Po téměř dvou měsících dostávám na můj dotaz odpověď, že musím vydržet ještě dva až tři týdny, což mi přišlo (vzhledem k faktu, že v jiných distribucích se album už objevilo) jako těžká zrada, objednávku ruším a prostřednictvím plzeňského kolegy mířím ke konkurenci. Doba je těžká, bohové žízní.

Zde končí epická část příběhu a začíná čistá a hluboká lyrika, která se vtěsnala do šesti skladeb a čtyř černě-vinylových stran, na nichž si autorské duo zahrává s ambientem, art rockem 70. let, psychedelií, minimalismem, progresí a především s posluchačem. Hlavou se mi honí tolik předností této nahrávky, že ani nevím, kterou začít a u které skončit, aby vše mělo hlavu a patu. Kompozice? Vynikající, překvapivé, složité a přitom přirozené. Pokud snad měl někdo pocit, že se zpěvem a akustickou kytarou už bylo vše řečeno, druhá skladba „Storm corrosion“ ho vyvede z omylu a to ani nemluvím, do jaké krásy skladba vyroste ve své druhé polovině a jakými dalšími proměnami prochází následně. Třetí strana obsahující tři kratší skladby (v kontextu desky, ta nejkratší má pět minut) je vůbec skvělá, střídání motivů zcela boří jakékoliv hranice písní a to, co bylo vymyšleno pro tyto tři kusy, by jindy vydalo na regulérní album. Za zmínku rovněž stojí psycho bubnování právě v „Hag“, které mi ne vzdáleně připomíná rannou psychedelii Pink Floyd a konkrétně skladbu „Up the khyber“ z alba More a nebo ještě starší kusy z A saucerful of secrets. Aranže? Mnohdy dost jednoduché a silně založené na klávesových plochách dávají skladbám jakýsi až meditační rozměr, vůbec mi není daleká představa, že Wilson i Akerfeldt vytvořili svou osobní zpověď oproštěnou o hranice svých domovských kapel. Vrstvení jednotlivých linek nástrojů i vokálu, jejich objevování se a následné ztišení je uděláno nesmírně rafinovaně, přemýšlivě a se skvělým výsledkem. Tady není prostor pro diskuzi, tohle je inteligentní hudba par excellence.

Další přednost? Jednoznačně zvuk, který jsem zmínil už v počátku recenze. Viděl bych to především na Wilsona, jehož snaha o přirozený sound je patrná už v Porcupine Tree, jakož i v Blackfield. Doslova tak dochází k naplnění známé věty, že: „V dobách úpadku se hlásání pravdy stává revolučním činem“. Ano, tento zvuk JE v dnešní době revoluční. Na poli rockové a metalové hudby, kde se oba autoři pohybují především, je něco podobného fenoménem. Vydat nahrávku s dynamikou 12 dB je odvaha a úkaz. A pokud vám přijde nahrávka tichá, doporučuji zesílit – dostane se vám excelentního zážitku! Ve výčtu předností nelze opomenout krásné vydání 2LP edice na tužším kartónovém papíru, s potištěnými inner sleeves, veškerými informacemi, slušivými fotkami v záměrně rozzrněné kvalitě a samozřejmě lehce ulítlým artworkem. Nedostatky nenacházím, i na hodně vysoký Wilsonův vokál užitý nejvíc ve skladbě „Ljudet innan“ jsem si časem zvykl ... a to se pořád bavíme o smítku prachu na briliantu o mnoha karátech.

Tentokrát nemám co dodat, tahle nahrávka mě dostala a zasáhla, což jste asi z předchozího čtení pochopili. Storm Corrosion se na svém debutu prezentují hluboce osobní, až intimní a především inteligentní hudbou, která nedbá hranic a limitů. Čirá esence hudby a tvořivosti lidského ducha.