Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Streetmachine jsem vždy spíš registroval, jejich hudbu cíleně nevyhledával, neb moje nasrané NYHC období skončilo už kdysi dávno někde na spojnici Agnostic Front a pozdějších Biohazard a Sick Of It All. Kapela samotná je letitá, její minulost nastudovanou nemám a současnost v podobě desky „Kult“ mnoho současného neposbírala. „Kult“ je retro, návrat někam do poloviny devadesátek, k poctivému NY hardcoru, stříknutého thrashem, se zpoceným trikem a nepříčetným pohledem.

Z toho je naprosto jasné, jaké výrazové prostředky jsou na aktuálním albu použity, ať už ty hudební, nebo textové (v češtině), a co od něj můžete čekat. Chtít víc znamená narazit, zůstat v mezích žánru přináší pocit spokojeného jedlíka po několika chodech. Z toho zcela logicky vyplývá další směr úvah, který se bude dělit mezi posluchače spokojené se svým jistým a mezi ty, kterým tyhle přímé cesty bez oklik, hudebních úkroků stranou a občasných zastávek s výhledem do údolí dvakrát nevoní.

Deska začíná svižně, je hnaná bicíma, nasraným vokálem a triviálními, ale fungujícími kytarovými riffy. Pocit nekompromisního válce umocňuje svižné tempo a moderně pojatý zvuk - hrající hlavně od středů níže a s hodně vytaženými bubny. Doposud vše dobré, ale s přibývajícím počtem odehraných skladeb nastává problém, který šel shrnout do lidového „vaření ze stále stejné vody“. Podobné refrény, podobná kompozice skladeb, podobné kytarové riffy, ubíjejícím způsobem stejné bicí. Ve výsledku se někde od páté šesté skladby v nahrávce ztrácím, nerozeznávám následnou skladbu od té předchozí, jeden refrén od druhého, ke konci už jen odpočítávám minuty a vší silou hledám alespoň minimálně odlišné záchytné body. Marně.

Z desky a kapely je cítit maximální nadšení pro věc, snaha napěchovat do těch pětatřiceti minut největší možnou porci reflexe současného světa, což se plus mínus daří, ovšem bez hudebně zajímavého základu. Skladby lze považovat za přímočaré a energické, ale stejně tak není daleko k pocitu triviality až primitivnosti. Drobná koketérie s thrashem (Můj život moje volba), snaha o „sem tam“ kytarové sólo nebo poměrně naivní využití vícehlasého vokálu (Nebudu stejnej) situaci bohužel nezachraňují a pocit monolitu bez vnitřní struktury zůstává.

Samotná edice je alba na kompaktu je rozporuplná. Na jednu stranu se nešetřilo a čtyřpanelový digipak je vyveden s reliéfní ražbou, na stranu druhou jde jen o čtyřpanel bez bookletu a textů, navíc s páleným CD-R. Pak si vyberte.