Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Stromptha - Endura Pleniluniis

StrompthaEndura Pleniluniis

Bhut2.1.2021
Zdroj: CD //promo od Satanath Records
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Relativně oříškoidní nahrávka, do jejíhož jádra se chviličku trvá prohlodat, nicméně své bohatství pak náležitě odkryje a badatele dostatečně odmění.

Tak schválně kolik se vám vybaví kapel, když se jako země původu určí Grónsko? Moc ne, že… Tak si k nim zkuste připsat jméno Stromptha, ačkoliv už ani toto není stoprocentní údaj, neboť se jediný člen tohoto projektu přestěhoval do Francie. Nicméně po desetiletém skládání hudby a vydávání větších i menších nahrávek přichází v pořadí druhá velká deska: Endura Pleniluniis. Názvu sice úplně nerozumím, ale laik by jej mohl přeložit jako závody motokrosu za úplňku.

 

No jo, vtípky… jenže tahle hudba se nesměje. Ne. Je to chmurná, zatěžkaná a melancholická záležitost s výbuchy v abstraktní dějství. Však i obal je takový zvláštní, že na první dobrou tak nějak netušíte, co si myslet. Přesto je na něm cosi snového a vábivého. Vcelku obdobnými atributy lze obepnout i hudební náplň. Ta byla stvořena někdy v roce 2019 jako demo. Po čase autor dospěl k názoru, že je dobré toto dílo lépe přetočit a dopřát mu důstojného života. A tak se zrodila tato nahrávka. Velmi atmosférická nahrávka.

 

Označení doom je takové dosti široké, že ano. Předně žádné dřevní sabaťárny. Takže něco jako brajdi? Samá polemika a výsledek nikde… Jako záchytný kolík přihoďme black metal a kombinaci prastarých Amorphis. To je zhruba směr, kterým se dívat. Přesto mám stále pocit, že jsem hudbě Stromptha docela neporozuměl. Je v ní cosi záhadného ukryto a takový oblak tajemna pluje po celou hrací stopáž, která i při počtu šesti skladeb skáče k téměř jedné hodině. Ano, všechny skladby mají kolem devíti minut. Že nedokážu udržet myšlenku? To nemohu říct…

 

 

Fajn, zkusím být chvíli serióznější. Problémem a možná naopak perlou tohoto díla je určitá komplikovanost. Ono to nevyleze hned, však je to vláčný doom, ale ten složitý rébus tam prostě cítím. Chvíli se mi poslech zamlouvá, všechno hezky pluje, mnohdy i graduje, ale pak se to nějak zamotá, z rovné cesty je najednou labyrint a střelka kompasu se zblázní. Kudy dál... No určitě ne cestou svižných a těch nejblackovějších pasáží, které je ze sebe schopen autor vyklopit. Tam cítím mezery. To hlavní gró naopak spočívá v postupné gradaci skladby a dobře rozehrané atmosféře. Sice jsem výše napsal cosi o Amorphis, ale berte tento milník spíše jako mantinel. V každém případě se ten blackový odér nerozplývá rychle. Má svou patřičnou životnost a hybnost. Flexibilita takové přísady je celkem důležitá. Dokáže totiž skvěle vymalovat konkrétní moment a pohrávat si trochu s fantazií. Ta muzika tam prostě něco ukrývá.

 

Touha po dolování a kutání drahokamů ze skalního masivu se však dostavuje až při druhém, potažmo třetím poslechu. Takže pokud desku odložíte hned po tom prvním, je celkem jasné, že většího bohatství z ní nezískáte. Ani já neměl chuť se k ní moc vracet. Ne, že bychom si vzájemně nebyli sympatičtí, ale ten rozkol trčel hlavně v neúplném nasměrování a přednesení toho podstatného. Ale protože dělám svou recenzentskou zálibu rád a poctivě – vrhl jsem se i na další poslechy, které už byly trochu připravenější. No a hned jsme se dostali o kus dále, respektive hlouběji.

 

Není to lehký úkol, ale to bádání je ve výsledku dobrodružné. Stromptha totiž není úplně špatná a ani zcela průměrná. To jádro tam zaručeně někde dříme. Teď je jen na nás, za jak dlouho a zda vůbec se k němu prokoušeme.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky