Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Suma - The Order of Things

SumaThe Order of Things

Jirka D.4.10.2016
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Po dlouhých šesti letech Suma opět promluvila, a pokud ji z dřívějška znáte a víte, jakým směrem se posunovala, její novou tvář pochopíte.

Patnáct let na scéně, čtvrtá deska venku. O švédských Suma se na metalové encyklopedii dočtete, že jsou stoner / doom metal a že podobné kapely jsou Kyuss, Sons of Kyuss, YOB a Zoroaster. Zapomeňte na to! Kdeže tentokrát Kyuss, snad ještě ti YOB, to by ušlo. Letošní Suma hrají hluboce posazený metal, který nikam nespěchá a jemuž v patách kráčí apokalypsa světa. Deprese, zkáza, jasný rukopis A Storm of Light a v důsledcích samozřejmě všechny lidovky pantátů Neurosis. Vítejte v klubu!

 

Šest let je strašně dlouhá doba na to, aby jeden zvládal držet krok a nevypadl z rytmu. O tom, že Suma ujel vlak, do kterého se teď snaží naskočit, nelze bohužel pochybovat. A pozice, která byla, dávno není.

 

Suma band

 

Suma na svém debutu začali v zahuleném stylu desert rockem a stonerem načichlého bigbíťáctví, ze kterého bylo cítit opisování od Kyuss na sto honů. Následující dvě alba přinesla pokaždé další propad do podladěného sklepení, kde vládne post metal a sludge metal a kde káží výše uvedené spolky. Byl v tom opět slušný kus inspirace a dohánění něčeho, na co jiní jinde ve světě (ale i doma, Culf Of Luna za všechny) přišli už před tím. Album Ashes (2010) se už neslo na vlně apokalypsy, zahuštěného zvuku a malého počtu dlouhých, depresivně laděných skladeb.

 

A nová deska jde ještě dál, a pokud lze z dostupných materiálů soudit, bylo pro to uděláno hodně. Minimálně jméno Billyho Andersona, který desku nahrával a míchal, a který je podepsaný pod nahrávkami Melvins, Neurosis či Eyehategod, za pozornost určitě stojí. Ostatně ta proměna zvuku je víc než patrná a předchozí kostitřas je dávno zapomenut. Současná tvář Suma je profesionální, disciplinovaná, producentsky ošetřená a ... a naprosto nepůvodní.

 

Rozhodujícím prvkem pro atmosféru desky je elektronika - sampling a hlukařina v rukou Ricka Palmera - která sice neobjevuje nic neznámého, ale nahrávce dává pevný rámec a jistou variabilitu jinak příliš neměnného výrazu. V ostatním jde o post metalovou kytarovku z kategorie zlejších, kterou si snadno spletete s albem Nations to Flames (2013) zmíněných A Storm of Light, ale možná taky s něčím dalším (třeba Dirge). Kapele určitě nelze upřít jistotu při skládání delších skladeb (ostatně druhá položka playlistu, desetiminutová Bait for Maggots, je velmi slušná), ale všechno to bohužel působí jak důsledná snaha znít jako někdo jiný. Možná záměrně a možná ne. Navíc ani ta jistota není jistá po celou hrací délku alba. Což je škoda.

 

Viděno s odstupem let a se znalostí historie, Suma prakticky celou svou kariéru vytváří dojem kapely, která se snaží držet krok, ale s  novým materiálem přijde vždycky o něco později. Teď tu byl, nějaký Edison! A bylo jich tu možná ještě víc. The Order of Things je určitě velmi dobrá žánrová deska, na které byl odveden slušný kus práce, k níž bylo přistoupeno maximálně zodpovědně a profesionálně. Dokonce bych řekl, že jde o nejdotaženější desku v historii kapely, pokud lze vůbec srovnávat s ohledem na postupný žánrový odklon od původního zvuku. Vyjít tak před deseti lety, byl by to trhák. Dnes už pouze opakuje dávno známé pravdy, čímž sama sobě znesnadňuje pozici.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky