Recenze: Sun of the Blind

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Sun of the BlindSkullreader

Victimer3.10.2012

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: PC

VERDIKT: Specialita roku 2009, na poli black metalu možná vůbec nejvýznamnější. Atmosféricky choré dílo.

Zhaaral, jinak člen poctivě okupující řady vesmírných zbloudilců Darkspace, dává průchod svým sklíčeným vizím i jako samotář a výsadní tvůrce projektem SUN OF THE BLIND. Pokud ještě lze v té hromadě podobně, stejně a lávou těžce zkoušených rytmů vyloudit smysl a existenci podmanivého směru, který zanechá v jedinci stopy uspokojení, je právě tento člověk jedním z mála tohoto faktu schopných. On, zadumaný, stresem moderní doby vykolejený do jiného světa s vlastními pravidly, se totiž alespoň na těchto pár momentů stává vzácným průvodcem po pusté krajině zahalené mlhovinou a věčným napětím. Práce SUN OF THE BLIND s atmosférou mě nutí k myšlence, rázně je odkrojit od urputně tlačených uskupení a nechat je volně vystoupat až k samotnému slunci. Ano, to nepálí, je jen rozostřeným bodem oblohy, která neplodí léto. Je to slunce v objetí vlhkých podzimních dní, tak bolestných a citlivých. Přesně tohle slunce řídí kroky slepoty.

sun of the blind

Diskuze jak vysoko SUN OF THE BLIND popohnat je rázem u konce. Jedná se jasné překvapení sezóny 2009, téměř dokonalou vizí ambientního black metalu s lehkým doomovým koketováním. ''Skullreader'' je nebezpečně nakažlivá nahrávka, hlásající termíny jako hypnotičnost, magie, nesvatost a smrt. Zhaaral je bezpochyby talentovaným umělcem schopným vyždímat ze sebe tajné niterní představy a přetavit je v noblesní hudební dokument. "Skullreader" je albem pro speciální poslech, večerní procházkou po lesích. Když už rodina spí, je nutno otevřít stůl a s příručním nožíkem se vydat nakrájet něco sebevědomí. Čemu se nevyhneme, tak určitě děsivým nočním obrysům těkavě kmitajících postav schovaných ve stínech. Album neveselé, tvárné a chytré. Vhodné pro milovníky ponurých aktů, vesmírných operací a .... Darkspace.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.