Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Superstatic jsou nositeli ostrovní melancholie a následují příkladu slavných jmen ze sousedství. Už sám ostrov musí být inspirací jako hrom a tak není divu, že tenhle žánr má v těchto končinách takový zvuk. Vsadit na něj je poloviční jistota úspěchu. Kapela vznikla v roce 2017 a kdybych měl jmenovat nějaký viditelný pilíř, který by v posluchačích zažehnul jiskru poznání, tak bych zmínil Rustama Shakirzyanova alias Alexe. Toho řada lidí pozná z kapely Cruachan nebo ruských Rakoth. I v Superstatic si s jistotou stoupnul za mikrofon a v poslední době začal hudlat i na basu. Ostatní muzikanti jsou víceméně neznámá jména a nemá smysl bádat po velikosti prsou jejich matek.

Co znamená kresba na obalu jsem nerozluštil, váhám mezi okem a vulvou. Nebo okem ve vulvě... Tady bych se mohl zamotat a článek by mohl být o něčem úplně jiném, proto raději zesíluji volume a zkusím předat dál hutný, pochmurný dojem hraničící s funerálem. Tempo je opravdu nemocné, hodinový stroj alba hodně dlouho nikdo nenatáhnul a kostlivec na orloji má nabito tak na dvě zazvonění. Však se zanedlouho zvuk umíráčku rozezní krajinou... Snad nikoho nevyděsím faktem, že tohle sedmiskladbové album hraje skoro hodinu a čtvrt. To je výzva a ne každý bude hoden se s takovým albem popasovat. Víc než cokoliv jiného nás při pozorné inspekci sevře těžká doomová chmura. Jestli se mi daří vycítit nějaký deathmetalový prvek, tak jen jako vzácnou přísadu, která bědný průběh příliš neovlivňuje.

Album vůbec nemá chuť se otevírat a raději zůstává sevřené v obručích bolestínského sebezpytu. O rychlejším průběhu si tak můžeme nechat pouze zdát. Avšak neberme to jako nevýhodu. Právě jednotný a ucelený styl dává desce jasnou tvář a nemusíme se bát sebemenší záludnosti. Aktuální smrt na jazyku chutná po bahně, líném a kašovitém kalu, ze kterého se špatně vytahují gumáky. Utahaná hrábnutí do strun dvorně ctí doomový revír a nechávají se nést na perutích nekonečných sekund, které doznívají jako zimní stmívání. Některé strohé riffy sekají do dlouhých zvukových ploch pomyslné schody a rozčleňují dílo do složitějších struktur, a tak se dá v bažině dobře orientovat. V těch nejlepších momentech si troufám říct, že k My Dying Bride už to není daleko, že nevěsta hraje za rohem. Skladba Edge je silným epigonem této legendy a více či méně se na ni odkazují i další kusy naší supertěžké sbírky. Kolekce, jejíž dominantní kulisa je stvořena z hluboce vrnící basy, která vlastně neutichá a provází nás celou nahrávkou jako neústávající hřmění.

Mám jasno. Když doom, tak proč ne tento? Glimmering Veil je poctivá choroba, kterou je nutné řádně vypotit. Zmíněný odkaz na "brajdy" je nutno brát jako jeden ze silných inspiračních zdrojů, ovšem ne jediný a hlavní. Superstatic to táhne víc do pohřebních síní mezi močály.