Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V recenzi na minulou desku Suspiral kolega Garmfrost hezky shrnul, s kým máme tu čest a co asi tak očekávat. Zároveň předeslal, že pokud si pánové laťku udrží, bude jistě o čem diskutovat. Deska Chasm, která vzešla na světlo denní v roce 2019, řekl bych předčila možné očekávání. Respektive jde ve svém osobitém výrazu ještě dál – lépe řečeno hlouběji.

Už samotný obal dává jasně najevo, že veselých melodií hodných ku skotačení na rozpálené polnosti kdesi za vesnicí na místním festiválku se bude rozdávat opravdu někde jinde. Ihned musím i přispěchat s informací, že nepůjde ani o kdovíjak čistou formu přednesu, co se zvuku týče. V prvních momentech mě totiž tahle deska dokázala pěkně otrávit a unavovat. Je to dané tlakem, který (věřím) záměrně tříští poskládané věty do hlubin nezměrné propasti, odkud už je nevyloví sebelepší zvukový mistr. Chaos. To je asi první věc, která mě v souvislosti s deskou napadla. Jasně, že pak to byly takové ty pózokecy typu zlo, vesmír a podobně. Může se zdát, že podobné hudby se v rámci black metalu plodí celkem dostatek. Ostatně směr, který lze směle označit jako další (čtvrtou?) vlnu black metalu, tu už započali jiní okultisté a kanálníci. Ne, nemyslím Master’s Hammer a Stíny Plamenů, mám na mysli bordely typu Portal, Deathspell Omega, Teitanblood a řadu podobně choré produkce. V jejích odkazech listuje hodně kapel, ale hodně z nich jen tupě hledá ve jmenném rejstříku, aby pak tu konkrétní klauzuli využily, zohýbaly k obrazu svému a vyplivly, byť v dostatečně solidním obleku. Suspiral naopak studují a hloubají nad celkovým výrazem, odkazem, či poselstvím chcete-li. Hledí do tmy, aby z ní vyčetli a především zaznamenali vše, co taková záležitost dokáže ukrýt. Naštěstí to nejsou jen pytle brambor a tři metráky uhlí ve zhasnutém sklepě.

Máme tu čtyři skladby, které po celou dobu své snahy zlikvidovat příčetnost posluchače umí zaujmout a udržují tep srdce v rychlejším rytmu. Kardiaci či epileptici by se měli poslechu snad raději vyhnout. Nejde o žádné trhavé momenty, ale jejich důraz na sílu a nezemskou podstatu je natolik intenzivní, že by i na jipu mohli blednout závistí. Obzvláště nepříjemně příjemnou (pokud takto podivné hudbě holdujete, jistě toto vzájemně se vylučující sousloví pochopíte) relikvií desky je samotný vokál. Neříkám zpěv a nepoužívám slůvko vokál, aby to znělo frajersky a jinak. Hlas je totiž jeden z nástrojů, který důležitě obkresluje atmosféru a utváří v ní další strukturu, podobně jako to činí láva na povrchu obrázku u téhle desky. Tedy alespoň si myslím, že to světlé na zemi je láva. Ostatně celý obal je značně temný, aby člověk snad cíleně zkoumal jeho detaily a také se snažil vyšpionit víc, než že jde o nějakou blbě zaostřenou fotku vstupu do kostela. Vidím v tom jasnou spojitost s tím, co už jsem výše naznačil – nutnost více dumat, filozofovat, zajímat se a dolovat. Nespokojit se jen s povrchním povědomím, ačkoliv i to nám může mnohdy dostatečně vypomoci. Ale touha znát víc je člověku, doufám, natolik blízká a snad i vrozená, že se prostě nelze jen smířit s tím, že tohle je další deska s divným a hodně zlým blackem. Takhle to odmáznout je prostě málo. I proto se k desce vracím s ročním opožděním. Nelze jinak.

Ještě než si do svého obýváku vpustíte tisíce démonů, kteří při poslechu nahrávky začnou poletovat vzduchem, uvědomte případné spoluposlouchající osoby, že když to pustíte, tak to nemůžete vypnout. Nesmíte! Ten zážitek ze souvislého vnímání je unikátní a pokud se vydržíte plně soustředit, tak je možné, že projdete i nějakou duchovní/spirituální proměnou. Respektive nevím, jak ty pocity lépe vystihnout, ale něco se tam děje. Vše pak uzavírá a vesměs i podtrhuje poslední rituálně ambientní pasáž v závěrečné skladbě. Je to taková zvláštní forma vědomí, kterou musí každý projít. Pochopitelně, že vše závisí na vašem vnímání podobné hudby. Já jsem nadšen a soudě dle toho, jak spokojeně u toho spala moje dcera, určitě v tom nejsem sám.