Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Swallow The Sun - New Moon

Swallow The SunNew Moon

Jirka D.1.11.2010
Zdroj: CD (# SPI361CD)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Srovnání s předchozím albem Hope se samozřejmě nabízí, ale není tak nutné to rozseknout. Deska je to prostě výborná a Swallow the Sun kráčí směle vpřed.

Finové Swallow The Sun si svoje pojetí doom metalu v moderním hávu vyzkoušeli na prvních dvou albech – The Morning Never Came (2003) a Ghosts Of Loss (2005) – a musím s potěšením uznat, že jejich zkoušení bylo nadmíru povedené a kapela samotná se rázem ocitla na výsluní žánru. Obě desky vyšly pod hlavičkou Fireboxu a jak už to v hudebním světě často chodí, s větší slávou přichází zajímavější nabídky a labely se mnohdy střídají. Speciálně pro Firebox dost často platí taková nepsaná formulka o přestupu k Season Of Mist, ale tentokrát bylo pravidlo porušeno a třetí deska vychází u Spinefarm, aniž bych, přiznám se, znal důvod přestupu právě sem. Na albu Hope (2007) byla zúročena všechna předešlá práce; z obou předchozích placek bylo vybráno to nejlepší, dobroušeno, dopilováno a vypuštěno do světa. Ale o tom už tady skvěle psali jiní, takže se přesuneme do roku 2009, konkrétně na začátek listopadu, kdy byla vydána zatím poslední deska New Moon.

 

Obliba podzimních měsíců pro vypouštění nového materiálu je u doomařů téměř příslovečná, i když výjimek by se asi našla spousta. Když o tom tak uvažuju, je to akorát rok od vydání, takže se opět koná taková menší narozeninová oslava jako u Paradise Lost. První poznámky se budou týkat jako obvykle obálky a grafického zpracování, důležité to součásti celkového dojmu. S.T.S. si opět neváhali mírně zaexperimentovat a přistoupit k tvorbě bookletu originálnějším způsobem, než aby použili tradiční potemnělou krajinu, kousek lesa a hřbitova a všechno samozřejmě v mlžném oparu s vůní nebožtíků. Můj první dojem (a to především díky zadní straně) mi navodil spíš atmosféru nějaké post-HC kapely, ale nakonec jsem si dokázal onu jemně zpracovanou grafiku přiřadit i k předloženému hudebnímu obsahu a všechno tak zapadlo do jednoho bezvadného celku. Jenom ještě uvedu, že dosti zdařile je zpracována i vnitřní část bookletu, takže doporučuju koupit si originál…

 

Co do počtu skladeb se na albu nijak nehýří, jak už to u dlouhých zadoomaných melodií bývá zvykem. Osm písní o celkové délce asi 54 minuty je ale tak akorát k unesení, a když si prohlédnu starší nahrávky S.T.S., desky od Mar De Grises nebo třeba Draconian, osm je nejčastější číslo hehe. Oproti předchozímu Hope, které na mě působí dost kompaktně a na jedné, vysoké úrovni od začátku až do konce, je New Moon o něco komplikovanější a vyžaduje víc posluchačovi trpělivosti. Stejně jak se na albu střídají pomalé a rychlejší momenty, tak jsou nabízeny písně na první dojem líbivé a jednoduše přijatelné a následně skladby řekněme průměrnější, i když je třeba si uvědomit, že se stále pohybujeme kdesi ve výšinách žánru. Mezi prvně zmíněné lze jednoznačně zařadit Falling World, …And Heavens Cried Blood a nejskvělejší New Moon, kterou osobně považuju snad za to nejlepší, co se mladým Finům zatím podařilo zkomponovat. Skladba poskytující vysoce euforizující zážitek při každém poslechu, který s opakováním roste a nikoliv naopak. Výborná záležitost…! Ostatní materiál lze jen stěží nazvat vatou, i když ve stínu dříve zmíněného může působit trochu slabším dojem. Stále máme co do činění s vynikající muzikou, výborným zpěvem ohromné šíře – od hlubokého murmuru až po dobře znějící přirozený hlas, melodickými kytarami, které navozují skvělou a sugestivní atmosféru nahrávky, lehkými a dobře umístěnými klávesovými linkami a v podstatě bych takhle mohl pokračovat ještě přes bicí a basu. Výsledek je náladová a emocemi nabitá muzika vhodná ke klidnému rozjímání o neklidném konci světa, který se blíží, ať už chceme či nikoliv.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky