Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kapela Syridas za mě nemá vkus nebo štěstí na povedenou grafiku obálek, a i když ta aktuální je o fous snesitelnější než ta, kterou v roce 2021 použili na své debutní desce Awaken, pořád to není ono. Je v ní velký kus naivity, jistá triviálnost, porce klasických žánrových klišé a řekl bych i nedostatek nápaditosti, která se projevuje třeba tím, že stejný titulní motiv je v různých výřezech a zvětšeních použitý napříč celým cédéčkem. A nejhorší na tom celé je, že o jejich hudbě se dá napsat prakticky totéž.

Syridas je kapela hrající (asi) melodický death metal, jehož historické ukotvení jsem se snažil přiblížit v recenzi jejich debutu, takže se s důvěrou obraťte TAM. Od jeho vydání uběhly víc než tři roky a na tvorbě kapely a jejím posunu to příliš znát není - její styl je velmi podobný, na první dojem prakticky stejný a lehce odlišné odstíny se začnou objevovat až při detailnějším poslechu. Třeba v tom, že vyvanul sirnatý odér black metalu, ale stejně tak i groove klasického trhashe znatelný hodně ve skladbě Internal Madness. Nová deska When Death Calls je z tohoto pohledu ucelenější, sevřenější, ale taky méně zábavná, protože v jejím běhu posluchač jen ojediněle a spíš nedopatřením zakopne o nápaditý moment, který ho vytrhne z jakési poslechové letargie.

Proč letargie? Protože neúnosných osmapadesát minut a neúnosných čtrnáct skladeb šitých stejnou jehlou, které se od sebe liší jen v podružnostech. Posluchač je téměř hodinu vystaven unifikovanému metalovému kolovrátku, ze kterého nic skutečně zajímavého nevyčnívá. Kytarové melodie, jsou-li vůbec nějaké, netáhnou a ztrácí se v okolním ruchu, vokál nedisponuje dostatečným charismatem, rytmická sekce jede v režimu standard a nahrávku nijak zvlášť nenakopává, byť minimálně u bicích bych řekl, že je to lepší než minule. Výsledkem je potom únava a vyčerpání, protože jako posluchač se skutečně nemám čeho chytnout a téměř hodinová délka je z tohoto pohledu přes čáru. Jisté závany nadějí přichází jen velmi sporadicky a když za všechny jmenuju dvojici skladeb Risen from the Dead a Corporations of Death, moc dalších už mi nezbude.

Celkovému pocitu únavy přispívá i velmi neprůbojný zvuk, který je pro mě pořád tak trochu hádankou, jestli jej takový někdo skutečně chtěl, nebo jestli na lepší už prostě nebylo. Především kytary mi přijdou naprosto impotentní, což možná může odrážet to, že nic skutečně zajímavého nehrají a pak je logické je v celku spíš utopit. V mixu je vůbec někdy složité je rozeznat a dopočítat se, kolik jich vlastně je ... což mě vrací k bookletu a tam uvedeným šesti členům, přičemž na dohledaných fotkách je jich pět. Mám v tom zmatek, někde jsem zachytil informaci o dvou baskytaristech, a hlavně mám neodbytný pocit, že v tolika lidech se dá zahrát muzika mnohem strukturovanější a že třeba využití dvou kytar by mělo být v tomto žánru mnohem víc slyšet. Neděje se. Neděje se toho hodně, co by pro mě představovalo ambiciózní metalovou desku, a nejen opakování už tisíckrát vyřčených schémat. Nicméně jsem dohledal poměrně pochvalné recenze jinde, takže chyba bude asi u mě.