Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hrobky, krchovy, kostelní zvony, vrzající dveře a ze tmy bodající pohledy. Nekromantika, okultní uctívání a odcizená aura podzemního chrámu, jehož mučivé ozvěny by mohly představení T.O.M.B. (Total Occultic Mechanical Blasphemy) symbolizovat. Víc než dvacet let dlouhá historie mluví řečí šesti alb a bezpočtu menších nahrávek, přesto jsem ke kapele nikdy netíhnul. Jejich pekelně mlaskavá kombinace noise music, avantgardy a dalších nehezkých experimentů mi nebyla příliš po chuti. Když se prodírám tou dlouhou historií, není tam moc míst, co by mi říkala pane. A když s novinkou porovnám předchozí album Fury Nocturnus, ta podstata soundu je zkrátka jinde. Tam, kde T.O.M.B. zněli jako naprogramování laboranti z hellkubátoru, jsou dnes rezavějící mystici a hnusní vypravěči. Studení jak psí čumák.

Thin The Veil je chladné, industriálně blackmetalové spektrum nuzných barev, atmosférická sterilita v silně podzemním balení. Novinku navíc natloukla nestárnoucí hora svalů Hellhammer, který se občas mihne na nečekané návštěvě u příbuzných. Někdy vzniklé společné dílo stojí za pendrek, jindy je to svébytné setkání, kterému lze věřit jeho hlubší charakter. A Thin The Veil svůj charakter má. Není pro každého, ale mně se jeho nasraný škleb z díry ve zdi líbí. Má v sobě cosi nelidského, zničujícícho a vyvolává přesvědčení, že zlo je dalším smyslem kapely. Ta si na něj nehraje, ale žije z něj. A tak je to správné.

T.O.M.B. nevybočují z řady schopností stvořit arcidílo, jsou přínosní v podání toho zvráceného v nás, dokáží to vytáhnout ven. I to vzdálené a netušené se může zjevit v nebezpečné blízkosti a ovlivňovat mysl vykolejeným úsudkem. Tam daleko v díře ve zdi trpí cosi nemocného. Thin The Veil je nadále těžce monotónní záležitost, hustá a těžce prostupná. Misantropická, zapomenutá v čase i prostoru, oddělená od společnosti. Album to sice nesype v jednom směru a nastavení, ale je potřeba být bystrý a vnímavý a těžit z míst, kam se jiní nepohrnou. Pořád je to kus studeného lejna zavřeného v kleci, ke kterému vede jediný přístup přes heslo na dveřích. Jen je ta klec postavena doprostřed podzemního dómu, kde na ni shlíží pohledy ikon a podivných, do našeho světa nepatřících stvoření. A kvanta vytlemených lebek, inu pořád je to hlavně hrobka.

To prostředí mě neustále přitahuje. Je jiné, zvláštní a přitom důvěrně známé. Jaký to hřejivý pocit v kompletně zvráceném a chladném prostoru. A jaké to sympatické fuck off nadpočtu stejně znějících okultních spolků hledajících svoje štěstí v pekle druhých. I proto jsem Thin The Veil nakloněn. Překvapením je zvuk. Ten je kulantně řečeno krotký a pokud jej chcete zesílit, musíte tak skutečně učinit. Ve vztahu ke strojírensky pojatému materiálu se to nejdříve jeví jako protiklad, ale skutečnost je jinde. Je chirurgický, zacílený na detail, nikoli na ohlušující nicotu. Je to svým způsobem hezky ošetřená křehká industriální krajnost. Cit v bezcitnosti, hygiena hoven.

Myslím, že podobná nahrávka už mi docela chyběla. Ta nadpozemská pachuť smrti v příručí temné mechanické hrobky. Odcizit vše kolem sebe, prohlásit se za nesvéprávného a oddávat se nástrahám infekce. Bůh chraň všechny pekla světa a jejich dusivá zajetí. Materiál Thin The Veil sice dusí a močí nebohému Bohu na jeho křivé hnáty, ale nechá nás i nadechnout. V jeho společnosti je cítit obskurní síla zesnulých, ale stejně tak lze vnímat do chřtánu hrobky svedený průmyslový odpad, jeho kal a strojově hysterickou bezmoc. Atmosféra alba ničí vše ostatní, je nadřazena.